Zároveň se chystá se na natáčení nového hororu a také Habermanova mlýna. Příběh o vztazích mezi Čechy a Němci, o válce a takzvaném odsunu nosí v hlavě už dlouho.
„S otcem a matkou jsme se schovávali několik týdnů v německé vesnici nedaleko Kežmarku. Němečtí sedláci nás ukrývali před Němci a Slováky, kteří nás nakonec stejně zatkli a poslali do transportu. Když jsme po válce do té vesnice zajeli a chtěli poděkovat, nebyl tam vůbec nikdo. Všichni zmizeli. Vyhnali je pravděpodobně titíž lidé, kteří nás cpali do dobytčáků. Nemohl jsem ten paradox tenkrát pochopit. Teď už to chápu.“
Život Juraje Herze je plný filmů, divadla a nepochopitelných paradoxů. Koneckonců tak jako naše celá blízká minulost.

Kdy si kluk z Kežmarku uvědomil, že chce točit filmy?
Vždycky jsem chtěl být hercem. A na to řemeslo jsem se vlastně systematicky odmala připravoval. Víte, kde jsem se naučil třeba stepovat? V koncentráku. Bylo mi deset. A v jedenácti jsem dal kamarádovi knížku k narozeninám a podepsal jsem se do ní Juraj Herz, herec a režisér. Už jsem na to zapomněl, ale zrovna nedávno mi ten spolužák onu knížku přinesl ukázat. Je to v ní černé na bílém. Podepisoval jsem se jako herec a režisér už v roce 1945.

Ale tu profesi jste nakonec nevystudoval...
Po gymnáziu v Kežmarku jsem se přihlásil na bratislavskou střední uměleckoprůmyslovou školu. Ne, nejsem nijak výtvarně nadaný, ale otec mě naučil fotografovat. Zrovna ten obor otvírali jako úplně nový, tak jsem to zkusil. Chtěl jsem stejně do Bratislavy především kvůli svému nejlepšímu kamarádovi, který byl vynikající grafik. Dodnes trochu nechápu, že se mi podařilo tu umprumku dokončit. Pokusil jsem se pak dostat na divadelní fakultu, herecké zkoušky jsem udělal, ale nevzali mě. Zavolal si mě totiž Janko Borodáč, rektor a takový bard slovenského divadla, a povídá: „No, herecky ste boli dobrý, ale viete, s vaším exteriérom byste nemali čo hrať. Čo byste naprieklad hrali v Jánošíkovi?“ Psal se rok 1954, na repertoáru slovenských divadel byl Tajovský, Jirásek a sovětští autoři, jaksi jsem se nehodil. A tak jsem se dal na loutkařinu.

Vy jste vážně tedy profesí loutkář?
A jsem na to hrdý! Loutky jsem poprvé potkal na umprumce. Vyráběly se tam a my je využívali v loutkářském souboru, který jsem vedl a s nímž jsme pravidelně jezdili na festival do Chrudimi. Tam se mě také jednou Jan Kolár, který vedl na pražské DAMU loutkářskou katedru, zeptal: „Tak, Juraji, co budeš po škole dělat?“ Vyprávěl jsem mu, jak jsem pohořel u Borodáče, a on povídá: „Pojď k nám do Prahy, vždyť jsi stejně loutkář.“ A tak jsem udělal v náhradním termínu přijímačky a začal se učit loutkohercem v ročníku, kde nejvýraznější osobností byl Honza Švankmajer. Mimochodem, víte, komu jsem na uměleckoprůmyslové škole předal principálství u loutkového souboru? Klukovi, který byl o rok níž. Jmenoval se Juraj Jakubisko.

On ovšem tehdy ještě zůstal na Slovensku, zatímco vy jste přesídlil už v 50. letech do Prahy. Praha byla asi vůbec pro vás důležitá, ne?
Byla a stále je. Víte, ať už jsem studoval fotografii nebo loutkařinu, stále jsem si myslel na divadlo a film. V Bratislavě se herectví už zdálo být skoro na dosah, byť se první pokus nepodařil. Ale režie? Jakási chiméra, sen. V Praze byl ten sen už blíž. Hodně blízko. Filmové režii jsem se učil rovnou na place, nejprve jako asistent, potom jsem povýšil na pomocného režiséra.

Co na vaši uměleckou kariéru říkala rodina? Z Kežmarku je to do Prahy lán světa. Kdo vůbec byli vaši rodiče a prarodiče?
Když to vezmu odzadu: můj děda, maminčin otec, byl velitelem žandárů, a protože měřil dva metry, sloužil dokonce jako osobní strážce císařovny Alžběty.

Ale tu přece zabili pilníkem!
Ano, ano, ale děda u toho nebyl. Když ji vraždili, už u stráže nebyl.

Historky ale musel vyprávět úžasné! Tak to už chápu vaše okouzlení příběhem.
Děda potom sloužil za světové války, a když šel v pětačtyřiceti do penze, otevřel si v Kežmarku restauraci. Byl velmi oblíbený, hostům sehnal všechno, co chtěli. Třeba vozil až z Bavorska vyhlášené pivo, a protože bylo na slovenské poměry drahé, dával ho hostům pod cenou. Scházela se u něho také často vybraná společnost, šampaňské teklo proudem. Ale on, jak byl toho vojenského založení, každý den v jedenáct večer zavíral. Baroni nebaroni, šampaňské nešampaňské, v jedenáct zavřel a všechny je vyhodil. Byl prostě žandár a pořádek ctil nade vše.

A co váš otec?
Nejprve otec mého otce. To byl docela dobrodruh. Šel do světa, dvakrát dlouhodobě pobýval v Americe. Jednou to bylo sedm a podruhé pět let. Ale pak se vrátil, otevřel si obchod se smíšeným zbožím a vzdal se amerického občanství. Za války ho to vlastně stálo život. Děda měl dva syny a dvě dcery, oba kluci studovali v Praze. Starší se stal lékařem, mladší, můj otec, chtěl také na medicínu, ale brácha mu to rozmluvil: „Běž na farmacii, budeme spolupracovat.“ Poslechl, ale ze společného podnikání sešlo, nedařilo se jim ani bydlet v jednom městě. Otce ta medicína možná trochu mrzela, když studoval, chodil často na přednášky i na lékařskou fakultu a pak byl vlastně léčícím lékárníkem. Lidem hodně pomáhal.

Co říkal tomu, že jeho syn chce být hercem?
Nijak ho to nepřekvapovalo. Kežmarok bylo malé, ale kulturní městečko. Moji rodiče se všeho účastnili: hráli ochotnicky divadlo, chodili na plesy a nejrůznější zábavy, otec působil v Sokole (v českém Sokole!) a já tam samozřejmě cvičil. Všichni jsme milovali filmy, a když třeba přijel cirkus, nevynechal jsem ani jedno představení. Seděl jsem s rodiči v lóži a produkce jen hltal. Byla to taková krása!

Mluvíme o konci třicátých let. Uvědomovali si vaši rodiče, co se na vás na všechny řítí?
Věděli jsme, co se stalo v Německu, ale asi jsme si nepřipouštěli možnost, že by nás to také mohlo potkat. Víte, v naší rodině se židovství dvakrát neprožívalo. Naši se dali pokřtít v evangelickém kostele, ale zvláště otec byl spíše praktikující ateista. Doma jsme mluvili třemi jazyky - matka byla z maďarské rodiny, otec z německé a všichni, kteří v lékárně a domácnosti pomáhali, byli Slováci. Já jsem se tedy narodil a vyrostl jako trojjazyčný, a co mi paměť sahá, nikdo mi nikdy nenadával do židáků.

A pak byl vyhlášen Slovenský štát. Bylo vám sotva šest. Vzpomínáte si, co se změnilo nejdříve?
Zakázali nám kino. To byla hrozná rána. Byl jsem zvyklý chodit s rodiči na každý nový film, někdy přišly i dva do týdne... Dědovi také hned zavřeli restauraci. Vzpomínám si, jak jsem seděl v lokále u okna a díval se na velký průvod s pochodněmi, který pochodoval ulicí. Nechápal jsem, o co jde, ale táta nebo děda mě odtáhli pryč. Druhý den byla výloha rozbitá, přesně na to místě, kde jsem sedával a pravidelně obědval, kdosi do okna hodil kámen. Děda - žandár, protože si myslel, že je stále Maďar, pak šel načerno do Maďarska. Chytili ho na hranicích žandáři, zatkli, odvlekli ho do Osvětimi a zplynovali. Zplynovali také obě babičky, spoustu příbuzných. Druhý děda, který se vzdal amerického občanství, si musel sám vykopat hrob, zastřelili ho. Postupně jsme se to všechno dozvídali, na konci války jsme zbyli živí vlastně jediní: já, můj otec a má matka.

Chránila vás příslušnost k evangelické církvi?
Jen dočasně. Na konci roku 1944 se otec dozvěděl, že se nás chystají také zatknout. A tak jsme se sbalili a odešli do vesnice Eisdorf. Ani nevím, jak se jmenovala slovensky, byla to jediná vesnice blízko Kežmarku, kde žili samí Němci. Je to paradox, že? Němci nás schovali před Slováky, kteří byli v gardách a kteří posílali židy do Osvětimi. Dva týdny jsme tedy byli na německém statku, pak otci zase kdosi vzkázal, že se nic neděje, nebezpečí pominulo. Vrátili jsme se proto domů - a za pár dní nás zatkli a odvezli transportem do Osvětimi. Věděli jsme, co je to za místo, bylo jasné, co nás čeká. Ale představte si, Němci už půl roku před koncem války jaksi nezvládali organizaci a ten týden neměli plyn. Normálně jim došel plyn! Neuvěřitelné. Nevěděli si s transportem ze Slovenska rady, a tak nás zase nahnali do dobytčáků a poslali do Ravensbrücku.

Líčíte to úplně bez emocí, přitom to pro desetiletého chlapce musel být strašný zážitek.
Nevím, chvílemi mi přišlo, že děti to všechno zvládají lépe než dospělí. Nejstrašnější byl transport, těch sedm dní ve vagonu, vstoje, bez vody... Spousta lidí zemřela, mnoho se jich zbláznilo. A teď si představte, že všechny muže, včetně malých chlapců, pak v Ravensbrücku Němci nejprve zahnali nahé do sprch. Zavřeli dveře - a propukla totální panika. Je to plyn! Všichni šíleli, a já jsme tam stál a říkal si: Vždyť ti dospělí jsou úplně blbí. Nemůže to být plyn, když jsou tamhle normální skleněná okna. Můžeme je přece rozbít a neudusíme se! A pak Němci pustili vodu a dospělí zase šíleli štěstím... Celou tuhle situaci jsem použil o mnoho let později ve filmu Zastihla mě noc, jen jsem to natočil se ženami. A pak si představte, že jdu o dalších deset let později do kina na Spielbergův Schindlerův seznam a vidím tu scénu znovu, záběr po záběru vykradenou z mého filmu.

Takovou zkušenost ve sprchách ale mohlo prožít víc vězňů, ne?
Prožít? Určitě. Ale natočit úplně stejně? Naprostý nesmysl. Později jsem se dozvěděl, že Spielberg byl v Majdanku a tam mu můj film dvakrát pustili, aby mu ukázali, že lze i v tom, co z koncentráků zbylo, točit filmy. Že není třeba stavět kulisy.

Soudil jste se tedy?
Spojil jsem se s americkým advokátem, poslal mu na kazetě obě ty scény a on mi volá: „Pane Herzi, nezlobte se, vy jste mi poslal dvakrát stejnou scénu od pana Spielberga!“ Ale kdepak, to byly dvě scény - jedna má, jedna Spielbergova. Podíval se znovu a pochopil. „To musíme vyhrát,“ tvrdil. „Pošlete 300 tisíc dolarů a pustíme se do toho.“ Tak jsem hezky poděkoval. Vedl jsem pak diskuzi se Spielbergovými právníky, ale bylo to k ničemu. Soudit se nebudu, ale vím, že jednou Spielberga potkám a vyřídím si to s ním.

Nedovedu si vůbec představit, co všechno jste musel v deseti letech zvládnout. Máte z války i nějakou hezkou vzpomínku?
Své rodiče. Na ty vlastně vzpomínám neustále. Nesměli jsme vycházet, zakázali nám kino, kavárny, ale oni neztratili optimismus a také přátele. Chodilo k nám tehdy hodně lidí, hráli se karty, diskutovalo se, četlo se. Rodiče se mi velmi věnovali. Vzpomínám si, že otec se mnou lepil takové vystřihovánky, celé hrady a zámky. Stále mám také před očima náš vánoční strom. Máma už tři týdny předem pekla tzv. salonky, což jsou bonbony, které se balí do bílého papíru se střapci a pak do barevného a věší se na stromeček. Je to maďarský zvyk, musíte jich mít vždycky velkou hromadu a stromek musí být plný salonek. A protože u nás byl vždycky dvoumetrový stromeček, museli jsme mít hromady salonek. Věšeli jsme to celý večer a ve čtyři ráno, když už jsme byli všichni tři úplně mrtví, přišel táta vždy se stejným nápadem: Dáme zbylé salonky do koše, vysypeme je všechny na vršek stromku, a co se zachytne, to zůstane. A tak to vždycky udělal, ale nic se nezachytlo a museli jsme věšet až do rána. Ale rodiče nepolevili. Bývaly to nádherné Vánoce.

Zůstali jste všichni tři v Ravensbrücku?
Nezůstali, postupně nás rozdělili a rozvezli do jiných táborů. Táta už v tom vagoně, který nás vezl do Osvětimi, řekl: „Mohou nás rozdělit, ale nic se zlého nemůže stát. Po válce se sejdeme všichni tři v Kežmarku.“

A sešli jste se?
Nejdříve jsem dorazil domů já. Koncentrák v Sachsenhausenu Němci evakuovali těsně před příchodem Rusů, ale spousta lidí se v tom zmatku schovala a zůstala v lágru. Byl jsem mezi nimi. Když Rusové otevřeli bránu, šli jsme domů.

Jak desetiletý kluk cestoval napříč střední Evropou?
Pěšky, občas na lokomotivě, na náklaďáku... Šel jsem se svým čtrnáctiletým kamarádem, cesta do Kežmarku trvala dlouho - pět týdnů. Pár týdnů po mně se vrátila
máma a potom jsme až do listopadu 1945 čekali na tátu. Celý Kežmarok si myslel, že je mrtvý a my blázníme. Nějaký člověk totiž tvrdil, že otce vynášel v plachtě mrtvého. Nevěřili jsme. A on se také vrátil. Měl štěstí, osvobodili ho Američané a vyléčili ve své nemocnici. Bylo to zase až nepochopitelné: všichni naši příbuzní zemřeli, jen my tři se zachránili. A naši měli po válce ještě dvě děti.

Nechtěli se vystěhovat do Izraele?
Kdepak, to by otec nemohl. Nemohl přece opustit své pacienty. On už byl takový. Nebral si ani dovolenou. Po válce jsme bydleli nad lékárnou, byl tudíž k dispozici i v sobotu a neděli. Každý mohl přijít, zazvonit. Patřil ke staré škole, k lékárníkům, kteří svým pacientům sami připravovali léky, míchali je před nimi. Kdepak, aby vystavil lísteček a přijďte za dvě hodiny. Lék se musí přece míchat před pacientem, aby viděl, co do toho všechno patří, vždyť lék se vytváří pro něho. To je polovina medicíny, polovina úspěchu v léčbě, když pacient ví, má pocit, že se to dělá speciálně pro něj - soudil otec. Uměl dělat čípky, dokonce i náplasti. Miloval to, miloval své pacienty a miloval svou ženu. Byli spolu 24 hodin denně, máma mu dělala laborantku.

Byli rodiče u toho, když měl premiéru váš první film? Anebo když jste dokončil Petrolejové lampy?
Máma jezdila do Prahy na premiéry. Otec ne, otec neodcházel, vždyť vám říkám, že nemohl své pacienty opustit. Také nechtěl jít do penze. Říkal, že lékárník umírá u táry - tak se jmenuje lékárnický pult. Vzdal to až po sedmdesátce, když máma vážně onemocněla. Staral se pak o ni, a když zůstal sám, dokonce si i vařil. Ne že by se to naučil, to on nikdy neuměl, ale zvládl to. Díky mámě, která ho znala, a ještě než umřela, napsala mu pět receptů. Byly to zvláštní recepty, vlastně lékárnické. Sůl, cukr, mouka, maso - všechno bylo rozepsané s přesností na gramy. Můj otec si i do čaje nedával lžičku cukru, ale deset gramů. A tak si přesně podle receptu vařil i těch pět obědů. Pokaždé bylo to jídlo úplně stejné.

Po válce řada lidí, kteří prošli koncentrákem, uvěřila komunistickým myšlenkám. Stalo se vám to taky?
Ne, to se mi skutečně stát nemohlo. Za prvé jsem už na uměleckoprůmyslové škole viděl, jací syčáci do té strany vstupují. Tamní šéf Svazu mládeže nám třeba nadšeně vykládal, jak s vidlemi honili sedláky a přesvědčovali je násilím, aby vstoupili do JZD. To mi stačilo. Takovým lidem nebylo proč věřit... A za druhé? Můj otec mi vždycky říkal, že se nemám špinit politikou. Jemu jsem měl proč věřit.

Jako nestraník jste to ale v šedesátých a hlavně v sedmdesátých letech nemohl mít na Barrandově zrovna jednoduché.
Naopak, bylo to jednoduché až příliš. Filmy tehdy byly rozdělené do tří kategorií. Tu první, kde se honorář pro režiséra pohyboval okolo 120 tisíc, představovaly snímky, které mohli točit jen straníci (výjimkou byl Otakar Vávra, který měl právo na dvojnásobný honorář první kategorie). V druhé kategorii byly honoráře 60 tisíc, které dostali straníci i za ten nejblbější film, který se jim povedlo natočit. A třetí kategorie byla pro nestraníky - 30 tisíc Kčs. Nikdy jsem nedostal víc než třicet tisíc. Takže to už bylo citelné znevýhodnění, ale do strany jsem nemusel. Pokoušeli se mě naverbovat jako udavače, ale tím, že jsem o předvolání na StB mluvil před celým filmovým štábem, a hodně nahlas, záhy toho zanechali.

Zato pak několik vašich nejlepších filmů bylo roky zakázáno. Spalovač mrtvol, Morgiana...
...nelíbily se jim ani Petrolejové lampy. Byl to pro ně příliš depresivní film, ale pustili ho ještě do Cannes. O Morgianě řekli, že je to sadomasochistický film a zakázali mi dva roky točit. Víte, kdo mi pomohl? Rusové. Přijela tehdy do Prahy jakási delegace sovětských režisérů, kterou prováděla novinářka Jana Klusáková. Soudruzi z Moskvy se jí ptali, co by měli v Praze vidět za filmy, a ona jim doporučila, ať si řeknou na Barrandově o Morgianu. A pak s nimi dělala rozhovor do novin, a když padla otázka, co se jim u nás nejvíc líbilo, unisono odpověděli, že Morgiana. Když to ředitel Barrandova četl černé na bílém, přišel za mnou, že bych vlastně už skoro mohl zase točit. Skoro totéž se pak strhlo okolo Petrolejových lamp. Bylo to potupné, samozřejmě.
Po Morgianě mě třeba nechali dělat za trest jen filmy z dělnického prostředí, ale vždycky se mnou stejně měli problém. U Holek z porcelánu jim vadilo, že dělám údajně z dělnic lehké ženy, když jim říkám holky. Upír z Feratu na ně byl moc velký horor, a tak mi řadu scén vyškrtli... Byla to prostě absurdní doba, absurdní stát.

Do zahraničí jste se rozhodl odejít až teprve v roce 1987. Proč tak pozdě?
Žil jsem 27 let se ženou, pro kterou byl problém i stěhování do nového bytu o dvě ulice dál. Představa, že by šla z Vinohrad na Smíchov, byla nesnesitelná. A představa emigrace? To vůbec nepřicházelo v úvahu. Kvůli ní a synovi jsem zůstával, je pravda, že jsem o emigraci ale roky přemýšlel. Víte, co mě tady ještě drželo? Knížky. Jsem vášnivý čtenář, nedovedl jsem si představit, že tady nechám svou knihovnu. No a vidíte, pak jsem potkal Terezku Pokornou, zamiloval jsem se a věděl, že s touhle dívkou chci odejít a začít jinde a znovu. I bez knížek.

Bylo vám přes padesát. To není zrovna nejvhodnější věk pro začátky u filmu v cizí zemi.
S Němci jsem už předtím spolupracoval, měl jsem štěstí, že začali dělat se Slováky pohádky a na mě se obrátili, abych natočil Andersenovy Galoše štěstí. Od té doby jsme byli v kontaktu, jezdil jsem tam na dramaturgické porady. Takže když jsem se rozhodl přestěhovat, nešel jsem do úplného neznáma. Horší to měla Terezka, která ztratila místo sólistky v baletu Národního divadla a také spoustu filmových rolí, které by na ni určitě ještě čekaly. Šla tehdy z filmu do filmu. Všechno opustila a šla se mnou do země, jejíž jazyk neznala.

Odvážná žena.
Ano, velmi odvážná. Já to měl v tomto směru jednodušší. Naštěstí naše emigrace trvala vlastně jen dva roky, pak přišel listopad 1989 a my se mohli do Prahy vracet. Časem jsem začal do Prahy tahat francouzské a německé filmy, abych mohl spolupracovat s kamarády, se známými...

Kde jste tedy vlastně dnes doma? V Praze, v Mnichově?
Několik let jsme pendlovali mezi Mnichovem a Prahou, tady jsme si vybudovali byt, ale stále jsme žili víc v Mnichově. Naše dcera se tam narodila, chodila do školy. Pak ale přišel moment, kdy se měla rozhodnout pro gymnázium - a my se jednou večer všichni tři přistihli, že se nám už nechce jet zpět do Mnichova. A protože je v Praze výborné německé gymnázium, přihlásili jsme dceru do něj. Po dvou letech si sama přála přejít na českou školu. Ptáte-li se mě tedy, kde se dnes cítím doma, odpověď je jasná. Tam, kde mám svou ženu a dceru. V Praze.

Takže jste šťastný muž.
Tereza říká, že jsem pesimista, já si myslím, že jsem realista. Šťastný realista. Od té doby, co jsem s Terezkou a s Annelie, jsem velmi šťastný.

Ptala se Irena Jirků
Juraj Herz
se narodil 4. září 1934 ve slovenském Kežmarku. Vystudoval fotografii na bratislavské Střední uměleckoprůmyslové škole, posléze režii a herectví na loutkářské katedře pražské DAMU, poté spolupracoval jako režisér a herec s divadlem Semafor.
Na Barrandově začínal jako asistent režie a pomocný režisér (např. u filmu Obchod na korze režisérské dvojice Ján Kadár - Elmar Klos). Jako samostatný režisér debutoval roku 1965 středometrážním snímkem Sběrné surovosti podle povídky Bohumila Hrabala, od té doby natočil desítky filmů. V roce 1987 se svou ženou Terezou emigroval do Německa, kde se jim narodila dcera Annelie.
Od začátku devadesátých let Juraj Herz střídavě točí v České republice a v zahraničí, působí jako divadelní režisér v činohře i v opeře. Za svou filmovou tvorbu získal řadu domácích i mezinárodních ocenění včetně velkých cen na festivalech v Karlových Varech, v Monte Carlu, v Chicagu a také nominace na Oskara.

Nejznámější filmy Juraje Herze:
60. léta - Spalovač mrtvol, Sladké hry minulého léta
70. léta - Petrolejové lampy, Morgiana, Holka na zabití, Holky z porcelánu, Den pro mou lásku, Panna a netvor, Deváté srdce
80. léta - Upír z Feratu, Zastihla mě noc, Buldoci a třešně, Galoše šťastia
90. léta - Passage, Hloupá Augustina, Císařovy nové šaty, několik dílů francouzského seriálu Maigret
po roce 2000 - Politik a herečka, Tajné sny, Černí baroni