Přímka patří člověku, křivka bohu. Tahle věta vzešla z úst Antonia Gaudího (1852–1926), který tak poukázal na to, že v lidském těle podobně jako v přírodě neexistují jiné než zaoblené tvary. V evropské moderní architektuře to byl právě katalánský architekt Gaudí, který se stal průkopníkem staveb organických forem. Jeho barcelonské stavby v secesním duchu působí dojmem rostlin či zvířat přirozeně vyrůstajících ze země. Mohutné sloupy Gaudího obytného domu Casa Batlló připomínají nohy obrovského slona, střecha zase páteř obrovského ještěra. A elegantně vyklenuté balkony jsou na domě přilepené jako ptačí hnízda.
Gaudího sice můžeme považovat za jednoho ze zakladatelů stylu, ale není jediný. Například Opera v australském Sydney či Kaplického obchodní dům Selfridges v Birminghamu jsou dalšími typickými příklady organického stylu moderní architektury 20. a 21. století. Kromě toho, že tyto stavby přispěly k rozvoji světové architektury, umožnily také lépe pochopit vztah člověka a prostoru. Organickou architekturu lze chápat jako teoretický proud inspirovaný vnější i vnitřní strukturou živých organismů, který usiluje o zbavení se „nepřirozených“ rovných linií a pravých úhlů a naopak směřování k volným tvarům a zaoblením.

 
Jednou z jeho nejznámějších staveb je budova Muzea Solomona R. Guggenheima v New Yorku, kterou architekt dokončil před svou smrtí v roce 1959. Už zvenčí tato podmanivá stavba připomíná ulitu obřího šneka, ale podobně fascinující je i uvnitř. Návštěvníky galerie moderního a současného umění nutí chodit po točité šikmé ploše a díla Vasila Kandinského, Paula Cézanna či Marca Chagalla si prohlížet v postoji, při němž mají jednu nohu výš než druhou. O něco mladší je známá dominanta australského města Sydney. Budovu Ope
ry vybíhající do sydneyského přístavu projektoval od roku 1957 dánský architekt Jorn Utzon (1918–2008). Stavba mu v roce 2004 vynesla prestižní Pritzkerovu cenu za architekturu a od svého otevření roku 1973 se stala jednou z nejnavštěvovanějších budov světa. Tvary její střechy připomínají křídla racků, mořské lastury, žraločí ploutve nebo plachetnice...
S organickou architekturou se však nesetkáme jen v zahraničí, u nás můžeme za jednu z organických staveb považovat televizní vysílač a hotel Ještěd. Toto dílo architekta Karla Hubáčka (1924), který za něj získal v roce 1969 Perretovu cenu, bylo v anketě časopisu Architekt označeno za nejzajímavější českou stavbu druhé poloviny 20. století.

 
Mezi bloby
I organická architektura se vyvíjí a dnes dospěla do stadia tvarů, kterým se říká „bloby“. Blobová architektura se rozšířila především díky vývoji nových počítačových programů, jež architektům a designérům umožnily realizovat nejdivočejší představy. Modelování staveb vytváří architekt přímo v počítači, nikoliv pomocí tradičních výkresů a maket. Ale to není případ v současnosti nejznámějšího představitele tohoto stylu Jana Kaplického (1937–2009) a jeho kolegů ze studia Future Systems. Ten počítače k modelování nepoužíval, podobně jako třeba Frank O. Gehry vytvořil nejprve kresbu či fyzický model.
Za klasickou ukázku organické či spíše bionické architektury lze považovat obchodní dům Selfridges v Birminghamu (2003), připomínající obří chobotnici s přísavkami. Biomorfní struktura obchodního domu je stejně jako hadí kůže tvořena množstvím „šupin“. Sám Kaplický povrch fasády přirovnával ke struktuře oka mouchy. Selfridges je příkladem kontinuální formy, která symbolizuje pohyb, čili základ fungování živých struktur. Důležitou roli přitom hraje nejen tvar, funkce, ale i barva. Fasádu tvoří 15 000 tabulí z lesklého hliníku, které leží na betonové ploše natřené intenzivní zářivou modří francouzského malíře Yvese Kleina. Kaplického architektura nejde příliš do hloubky přírodních struktur, spíše je esteticky formovaným designem.
Mezi důležité představitele organické architektury patří rakouský Američan ukrajinského původu Frederick John Kiesler (1890–1965). Ten již ve 40. letech minulého století uvažoval o možnosti použití biomorfních tvarů v architektuře, sám přišel s modelem tzv. Nekonečného domu, kde jsou podlaha a stěny tvořeny jednou kontinuální formou, která jako by nemá začátek ani konec. Jeho teoretické práce hledají odpovědi na otázky vztahu člověka, přírody a techniky. Kiesler kritizoval tradiční návrh budov a přišel s myšlenkou třírozměrného modelování, které se dočkalo realizace až s nástupem počítačů.