|
reklama
| Předčasné pohřbívání amerického snu |
|
Jefim Fištejn |
| SANQUIS č.47/2006, str. 5 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| V loňském roce celá polovina souhrnu osobních příjmů v USA připadala na 20 % nejmovitějších amerických rodin - od roku 1967, kdy Federální úřad pro sčítání lidu začal tento údaj sledovat, je to podíl absolutně nejvyšší.
|
|
Disproporce je v nepříjemném kontrastu k oznámení ministerstva obchodu, že meziroční růst zisků velkých korporací překročil 20 % a dosáhl nejvyšší úrovně za posledních 40 let - přes 12 % z celkového objemu HDP. Dodejte k tomu oznámení o hromadném propouštění ve společnostech Ford, General Motors a Intel a okořeňte výbušnou směs rozhodnutím bossů velkého byznysu o snížení důchodů zaměstnancům nebo zprávami o tom, že se reálný výdělek pracujících na plný úvazek snížil loni skoro o 2 % u mužů a přes 1 % u žen - a nevyhnete se úzkostlivé otázce: co se stalo s pověstným americkým snem? Není z něho nakonec spíše zlý sen?
Pro vyjádření blahobytu existuje mnoho různých ukazatelů. Některé z nich nevypadají tak beznadějně jako výše uvedená čísla. Například i když průměrná hodinová mzda v posledních třech letech pozvolna klesala, celkové příjmy zaměstnanců včetně sociálních dávek pozvolna rostly. Navíc statistické údaje o příjmech nezahrnují peněžní vyjádření poukázek na potraviny, dotovaných nájmů v obecních domech, bezplatných jídel ve školách, výplat v rámci zdravotního programu Medicait a jiných sociálních produktů zaměřených na zvýšení životní úrovně nízkopříjmových rodin.
Je nicméně nade vší pochybnost, že prohlubující se majetková nerovnost vyvolává jistý neklid a je politicky zneužitelná. Začíná to platit i pro Ameriku - zemi, kde se výzvy k třídnímu boji nikdy nesetkávaly s větším ohlasem. Ve své volební kampani v roce 2000 se Al Gore marně pokusil hrát kartu třídní záště. O čtyři roky později neuspěl ani John Edwards, jeden z demokratických kandidátů na prezidenta, se svou rétorikou o existenci „dvou Amerik“ - Ameriky vykořisťovatelů-boháčů a Ameriky vykořisťovaných chudáků. Dnes se věci mění. Znepokojení nad nynějšími trendy v rozdělování příjmů nevyjadřují pouze levicové „think-tanky“ a politici z opozičních lavic. Nedávno samotný předseda správní rady Federální rezervní banky Ben Bernanke zakomponoval do svého vystoupení v Kongresu následující slova: „Chceme, aby americký sen nadále platil pro každého člena společnosti. Chceme, aby každý měl možnost osobního růstu. Skutečnost, že rozdíly mezi příjmy a blahobytem jednotlivců rostou, je zápornou tendencí, kterou musíme zlomit.“
Nejde o to, že „bohatí bohatnou“ - až na hrstku přesvědčených levičáků proti tomu nikdo nikdy nic nenamítal. Ovšem za předpokladu, že se zároveň zvyšuje také životní úroveň těch chudších. Znepokojuje právě to, že i přes znatelné oživení ekonomiky ta podstatná podmínka není naplňována - alespoň zatím. To otřásá samotnými základy amerického snu - sociální mobilitou lidí. Američané rádi vyprávějí vtip: „Když evropský dělník vidí svého bosse přijíždět do práce Rolls Roycem, má sto chutí poškrábat auto hřebíkem. Amerického dělníka ve stejné situaci napadne myšlenka: ¸Někdy taky budu jezdit Rolls Roycem!“
Dnes si tím americký dělník nemůže být jist. Na stránkách deníku The Financial Times jeden harvardský ekonom zobecnil výsledky posledních vědeckých výzkumů takto: „Dnes jsou majetkové poměry syna jako nikdy předtím předurčeny sociálním statutem jeho otce - více než jeho vlastním přičiněním. Jsou-li vaši rodiče zámožní, budete boháčem se stejnou mírou věrohodnosti, s jakou děti dědí po rodičích svůj vzrůst.“
Co se tedy děje s Amerikou? Za prvé se do země stékají miliony chudých nekvalifikovaných imigrantů. Vykonávají tu nejtěžší manuální práci za mzdu, která nemůže vzbudit zájem amerických dělníků, ale pro takového Mexičana znamená „majlant“. Nápor této levné pracovní síly nemůže nestlačovat dolů ukazatele průměrné mzdy. Mnozí z těchto dělníků - buďto sami, nebo jejich děti - uspějí ve šplhání po sociálním žebříku: třeba zahradnictví v Coloradu nebo Kalifornii patří mnohdy mexickým přistěhovalcům, kteří sami začínali jako dělníci na cizích plantážích. Mnozí však to ani nemají v plánu: na rozdíl od imigrantů z předešlých vln nemají snahu zvyšovat si kvalifikaci a příjem, poněvadž mají v úmyslu se vrátit domů a za ušetřené peníze si koupit dům nebo farmu ve své vlasti.
Velkou roli hraje také nezadržitelný proces globalizace. Na globálním trhu práce v posledních letech přibyla miliarda nekvalifikovaných dělníků ochotných se dřít za nuznou odměnu. To je dobrá zpráva pro spotřebitele, ale smrtící zvěst pro americké dělníky zaměstnané dejme tomu v textilním nebo obuvním průmyslu. Na druhé straně, v důsledku stejné globalizace, roste na světovém trhu poptávka po kvalifikovaných manažerech, což tlačí vzhůru jejich platy. Ve výsledku se nůžky majetkové nerovnosti dále rozevírají.
Je předčasné lkát, že je vše ztraceno. V poslední době hodinové mzdy v Americe znovu začaly růst - díky zvýšení výkonnosti práce. V již citovaném projevu to konstatoval i bankéř Ben Bernanke: „Jsem přesvědčen, že mzdy budou růst. Jen mě překvapuje, že doteď rostly tak pomalu.“ Ještě důležitější je program boje proti tzv. elitářskému vzdělání, jak je označován propastný rozdíl mezi vzdělanostní úrovní absolventů různých typů škol. Vláda chce umožnit většímu počtu lidí zvyšovat svou vzdělanostní úroveň všemi směry - od učňovských a středně odborných až po vysoké školy. Počet Američanů, kteří nyní navštěvují dvouleté všeobecně vzdělávací, doškolovací a přeškolovací kurzy, je o milion lidí větší, než jich bylo před deseti lety. Velmi záhy se tito lidé začnou posouvat „vpřed a vzhůru“, jak říkají postavy jednoho divadelního kusu z doby vzniku střední třídy mezi černými Američany. Americký sen si nezaslouží předčasný pohřeb.
|
|
|
|
obsah čísla 47 |
 |
ročník 2006 |
|
témata |
|
|
