|
reklama
| Jak jsem potkal fotografa Bohdana Holomíčka |
|
Jiří Wald |
| SANQUIS č.48/2006, str. 70 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Bohdana jsem poprvé potkal na jihofrancouzské tvrzi Audabiac v létě 2002. Tehdy byl ještě prezidentem naší země Václav Havel, kterého Bohdan často fotografoval společně s jeho ženou Olgou.
|
|
Na slavný Havlův Hrádeček to měl, jak sám říká, „přes kopec“, a tak tam v sedmdesátých a osmdesátých letech také vznikaly veřejnosti nejznámější Bohdanovy fotografie manželů Havlových. Staří přátelé se tedy měli sejít v Avignonu, kde probíhala část prezentace české kultury pod názvem Česká kulturní sezona ve Francii 2002. Také naše občanské sdružení Audabiac se podílelo významnou měrou v rámci projektu Uměním ke svobodě na této akci, zahrnující okolo šesti stovek výstav, koncertů a představení. Myslím, že pan prezident měl tehdy zahajovat v Avignonu i Bohdanovu výstavu. K tomu však nedošlo, neboť musel kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu ukončit předčasně svou návštěvu ve Francii.
Tu dobu trávily na jihofrancouzské tvrzi Audabiac děti z českých dětských domovů společně s umělci, kteří je vedli při tvůrčí činnosti v uměleckých dílnách. Jako každý večer jsme seděli po večeři u dobrého provensálského vína na terase bastidy, když tu se ve dveřích objevil Bohdan. Věděl o nás a o naší činnosti od fotografa Pavla Šmída, který v té době také na Audabiaku s dětmi pracoval.
Bohdan přijel svým „slavným“ obytným autem, které je pro něj nezbytné stejně jako fotoaparát. Předpokládali jsme, že má s sebou také nějaké své fotografie, a tak jsme ho trochu „hecovali“, že když to nedopadlo s Václavem Havlem v Avignonu, tak že to dopadne určitě na Audabiaku a že si v rámci České kulturní sezony uděláme vlastní (a možná lepší) vernisáž jeho fotografií na terase. Bohdan po chvíli přemlouvání odešel a za nějakou dobu se vrátil s mnoha bednami. Ještě jednou se ujistil, zdali to opravdu chceme všechno vidět, a po souhlasném pokyvování našich hlav to začalo. Postupně posílal okolo ohromného stolu jednu fotografii za druhou tak, jak je za čtyřicet let života s fotoaparátem vytvořil. Každá z těch fotografií má nějakou historii, každá vyvolává vzpomínky na lidi známé i neznámé, krajiny blízké i vzdálené a na náhodné situace a setkání, jak je mistr a vyznavač okamžiku Bohdan Holomíček zachytil. Byla to pro nás nejdelší vernisáž, jakou jsme kdy zažili, a ani jsme nepostřehli, že se těžká letní provensálská noc proměnila ve svěží ráno. Fotografie vyvolaly u všech řadu vzpomínek. Některé byly krásné, jiné smutné, jako život sám. Já jsem na nich poznal řadu svých spolužáků, které jsem neviděl celá desetiletí, připomněl jsem si okupaci Československa v roce 1968, šedé roky následné normalizace, znovu prožil krásná setkání s fotografem Tarasem Kuščinským a s řadou přátel, kteří už nejsou mezi námi. Uvědomil jsem si opět moudrost mého otce, který byl vášnivým amatérským fotografem a snažil se zájem o fotografování probudit i ve svých synech a vnoučatech. Fotografování rozvíjí totiž pozorovací schopnost a ta je pro chápání světa kolem nás velmi důležitá. Také jsem si uvědomil, jak právě pro opuštěné děti, žijící bez domova v kolektivních zařízeních, má vlastní album „vzpomínek“ s jejich osobními příběhy posilující význam. Bohdan říká, že má rád život, lidi, a chce, aby to z jeho fotek kapalo. Po této neplánované vernisáži to mohu potvrdit.
|
|
|
|
obsah čísla 48 |
 |
ročník 2006 |
|
témata |
|
|
