Zdráhavý šepot políbených úst, která se usmívají ano, už dávno neslýchám. Také mi nepatří. Však rád bych našel ještě slova, která jsou uhnětena z chlebové střídy nebo z vůně lip. Chleba však zplesnivěl a vůně zahořkly. A kolem mě se plíží slova po špičkách a rdousí mě, když chci je uchopit. Zabít je nemohu a zabíjejí mě. A rány kleteb duní do dveří! Kdybych je přinutil, aby mi tančila, zůstanou němá. A ještě kulhají. Však dobře vím, že básník musí vždycky říci víc, než co je ukryto v hřmotu slov. A to je poezie. Jinak by nemohl heverem verše vypáčit poupě z medových závěsů a nutit mráz, aby vám přeběhl po zádech, když svléká pravdu. „Vím o Vás,“ napsal mi básník v jedné novoročence. Já jsem o něm věděl spíše ze školy, jeho rýmované básničky ho řadily mezi povinnou klasiku. Situace se změnila v šedesátých letech, kdy se stárnoucí básník zotavil z vážné nemoci a vrátil se do poezie sérií sbírek psaných volným veršem nesložitým jazykem, ale působivých svou prozaickou pravdivostí. A to byla poezie, kterou Jaroslav Seifert uměl. Dožil se vysokého věku a tím i několika proměn životního názoru a občanského postoje. Dodnes je jediným nositelem Nobelovy ceny za literaturu, který se narodil v Čechách. Méně známá je skutečnost, že jeho přítelkyně Eliška Junková, která desítky let bydlela v budově švédského velvyslanectví a dobře se znala s představitelem Švédského království, byla požádána o stanovisko k osobě básníka navrženého na známou prestižní cenu. Jaroslav Seifert jako dík za tehdy odvážný postoj Elišky, projevený její jednoznačnou zárukou, uhradil světem obdivované, ale v skromnosti žijící Elišce Junkové pobyt v lázních. Podobně smutná je i skutečnost, že jsem se s žijícím básníkem nikdy nesetkal. Fyzicky nejblíž jsem mu byl v sále Rudolfina, když jsem stál u jeho rakve čestnou stráž. Když byl básník v průběhu své nemoci hospitalizován, zeptala se ho mladá sestřička, která ho doprovázela na operační sál: „Máte rád básničky?“ „Proč se ptáte?“ odpověděl pacient. „No, že máte takové jméno.“ Napadá mě právě tato příhoda, kdy jsem se také dožil a putuji stejným nemocničním zařízením. Minulý měsíc mě sestřička na klinice prof. Jiřího Mazánka vezla na operační sál, a když vjela s postelí do výtahu, ulomilo se u postele kolo. Bylo mi trapné nechat sestřičku pachtit se s kolem postele, na které jen ležím, a navrhl jsem, že alespoň slezu, abych jí ulehčil váhu. „Ležte, nebudete mi tu stát nahej,“ pravila. Jestli mám rád básničky, se nezeptala.
|