Nepochybuje přitom, že vážná hudba nezahyne ani ve století, jemuž vládne internet. A nezahyne ani poezie! O tom je Zdeněk Zahradník prostě přesvědčen. Není tedy divu, že i své 80. narozeniny oslavil v poetickém duchu – koncertním uvedením svého melodramatu na báseň Karla Hynka Máchy Máj. U příležitosti významného životního jubilea tohoto předního českého skladatele přinášíme text, jenž vznikl pro Sanquis už před 10 lety, nicméně - jak vidno - hodnoty, o nichž Zdeněk Zahradník uvažuje, stále tvoří základní kameny jeho života a tvorby.
ZDENĚK ZAHRADNÍK: MUZIKA HOVOŘÍ I MEZI TÓNY
Proč zrovna muzika
K hudbě mě a mou sestřičku-dvojče nevedli rodiče, ale náš bratr Jiří, který byl o osm let starší. Sám se stal nakonec přírodovědcem, v knihovně mám řádku jeho knih, které vyšly u nás i v zahraničí, ale já mu vděčím za muziku. Díky němu jsem hrál na klavír, o Vánocích jsme doma v Lomnici nad Popelkou pod jeho vedením muzicírovali, a pak, vlastně ani nevím jak, jsem napsal melodramatickou kantátu na Máchův Máj. To byl rok 1954, zrovna jsem se rozhodoval, zda po maturitě půjdu na přírodovědu nebo ne, když jsme Máj v Lomnici nastudovali. To byl asi ten okamžik, který rozhodl o mé budoucnosti. Nevěděl jsem nic o harmonii, nic o kontrapunktu, ale přesto jsem se vydal s balíkem not do Prahy - velmi troufale jsem se odvážil dělat přijímačky na AMU. V komisi tehdy seděli profesoři Bořkovec, Řídký a Dobiáš. Hlásilo se nás 18, a já evidentně nejméně uměl teorii. Kroutili nade mnou hlavou, ale pak pan profesor Bořkovec řekl: „Neumí teorii, ale podívejte, co přinesl!“ A významně poklepal na partituru Máje. A tak mě vzali, já se za rok teorii doučil a začal jsem komponovat.
Objevil jsem úžasný svět. Proč zrovna Máchův Máj?
Provází mě celý život. Je tam všecko krásné. První zamilování, první schůzky, lásky, setkání, city... Můžete v té básni hledat různé jinotaje, jistě tam i jsou, ale především je to píseň lásky. K ženě, k vlasti, k přírodě. Je tam všecko. Poezie a hudba
Muzika hovoří i mezi tóny a poezie promlouvá i mezi slovy. Úžasně se doplňují, prolínají. Hned po Máji, který jsem zhudebňoval vlastně dvakrát a několikrát jsem se jím nechal inspirovat, jsem sáhl po Seifertově Písni o Viktorce, v níž jsem zvláště cítil tohle propojení. To je ten tvar, kde slovo pokračuje hudbou. 21. století
Kde není myšlenka, není hudba. A tak přijdete na koncert a slyšíte souhrn tónů, které jsou organizovány tak, aby jen proboha (!) nevytvořily melodii. Možná, že jsou strukturovány určitým rytmem, to ještě tato tzv. moderní vážná hudba připouští, ale výsledný dojem, který z toho člověk má, je prostě chaos. Ne, není úniku. Prcháte z chaosu, který vás každý den obklopuje, do koncertního sálu - a tam vládne zase chaos. Není místa, kde by si duše odpočinula, a ještě vás tady čeká pořádný nářez navíc! Víte, také jsem si jako skladatel prošel kdejakým těžkým obdobím, zkoušel jsem různé způsoby vyjádření, ale nikdy mě to moc neuspokojovalo. Proto dnes o mně říkají, že jsem poslední romantik. Ať si říkají, melodie se nevzdám. Mimochodem - nejsem sám, spousta dalších současných skladatelů přišla už na to, že bez melodie je hudba jaksi na kočku. Melodie je prostě řeč hudby. A to se vracím k Šostakovičovi, který říkal: „Melodie je myšlenka. A bez myšlenky, není hudba!“ Ano, jistě, stále můžete zkomponovat něco nového! Kde je myšlenka, je vždycky i nová hudba. Vítr z východu
V šedesátých letech mě ovlivnila muzika Orientu. Strávil jsem několik týdnů na stáži ve Vietnamu. Byla to trochu kuriózní situace: soudruzi z Prahy mě poslali do Vietnamu, abych tam soudruhům pomohl s vytvářením vlastní národní hudby. V rámci tohoto procesu jsem tedy vyslechl několik představení čínské opery a pak se místním skladatelům snažil vysvětlit, že není možné obměnit starou tradiční hudbu tím, že na scéně bude teď jezdit kombajn. Z velkých záměrů sešlo, národní muzika pod mým vedením nevznikla, nakonec jsem měl vlastně jen řadu přednášek o české hudbě a o tom, jak sám komponuji melodram, a přitom jsem stále poslouchal jejich hudbu i jejich řeč. Vietnamština je velmi melodická, herci při představeních byli s muzikanty na scéně, tou svou zpěvavou řečí recitovali, muzikanti se k nim přidávali s nástroji, improvizovali. Každé představení mělo svůj charakter, bylo jiné. A to bylo velmi vzrušující. Hodně mě to zasáhlo. Byla to inspirace muzikou, která plyne v úplně jiných časových dimenzích. Češi a muzika
Češi jako národ muzikantů? Hezká přetrvávající fáma. Byl bych hrozně rád, kdyby to byla pravda. Ale - není, už dávno není, jen si to přiznejme. Proč? Lidé už nemusí muzicírovat, nemusí zpívat, hrát. Stačí, když otočí knoflíkem, a dostane se jim Beethovena v jakékoliv nahrávce. Zase otočí a řítí se na ně metal. Všechno se jim to lije na hlavu, bez ladu a skladu a kdekoliv, i na těch nejnemožnějších místech. Zahlušuje je. Dělal jsem s Lenkou Filipovou dvě její desky - ty s vážnou hudbou. A pak jsem absolvoval její koncert, ale o přestávce jsem musel odejít, poněvadž hrozilo, že ohluchnu. Přišel jsem k jejímu zvukaři a říkám mu: Prosím vás, nemůžete to dát slaběji? „Cože,“ řval na mě? „Já vás vůbec neslyším!“ Tak bych řekl, že je to s Čechy a s muzikou. Budoucnost?
Mám šest dětí - dvou generací. Ty první, dospělé, zrovna dvakrát muzice neholdují. Kromě syna, který hraje na baskytaru a dělá mi zvukového režiséra při nahrávání. Dovede ocenit a poznat i ve vážné muzice, kdy to začíná být odvar něčeho jiného anebo kdy to už prostě není hezké. A dovede mi to říct, čehož si zvláště cením. A ty druhé tři děti, kluci ve věku 8, 10, 12 let? Každý hraje na několik nástrojů, to je pravda. Nejmladší tíhne k hudbě asi nejvíc, prostřední miluje přírodu a nejstarší byl právě přijat na Gymnázium J. Nerudy do třídy s hudebním zaměřením. Ale nemyslete, že z nich chci za každou cenu vychovat muzikanty. Vím, že dětská duše je houba, která všechno vstřebá, přijme, a tak se se ženou snažíme, aby vstřebali, co mohou. Aby hodně poznali, dost uměli, aby se vyznali, aby cítili hudbu. Ale nepřál bych jim, aby se stali profesionálními hudebníky. O řeholi
Hudba je řehole, hrozná řehole. Zvláště v této zemi. Když jdete někam někomu zahrát, tak chtějí, abyste hrál zadarmo, poněvadž si myslí, že hudba je pro vás přece radost! Ano, jistě, radost to je, ale z něčeho musíte být doma živi, že? V tomhle směru je to v Čechách stále stejné. Hudba se považuje za jakousi nadstavbu, kterou pěstují zvláštní bytosti, které nemají rodiny, nepotřebují platit činži... V padesátých letech, když jsem absolvoval kompozici, nemohl jsem sehnat zaměstnání. Hudební skladatel - co s ním? Nabízeli mi místo ve vysočanských pekárnách. Byl jsem zrovna po infekční žloutence, ty pytle s moukou bych neunesl. Naštěstí. Pak jsem si našel práci u R. A. Dvorského, dělal jsem korektury, posléze jsem učil na lidové konzervatoři, než jsem našel místo ve vydavatelství Supraphon a stal se hudebním režisérem. To bylo obrovské štěstí, že jsem nakonec mohl dělat, co jsem měl rád. Kdybych začínal dnes? Nevím, jestli bych měl šanci se uživit. Snad kdybych dělal muzikály... A filmovou muziku. K čemu vůbec ještě potřebujeme muziku?
Přese všechno, co se děje, jak žijeme, co se na nás valí, přes všechny méně veselé zkušenosti, ano, i v rozporu se svými některými obavami nepochybuju, že hudbu stále potřebujeme. A potřebovat budeme! Všichni, ne jen nějaká hrstka zoufalých umělců a intelektuálů. Nevěříte? A dovedete si to bez muziky představit? Dovedete si to představit bez poezie? To by byl život hodně chudý, ne?
|
