|
reklama
| Boj s korupcí: falešný terč |
|
Jefim Fištejn |
| SANQUIS č.48/2006, str. 5 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| V jedné ropou oplývající zemi, kde většina státních úředníků krade, ani poledne nedrží, se příští rok budou konat parlamentní volby.
|
|
Šéf protikorupčního úřadu dostal skvělý nápad: oznámil, že k volbám nebudou připuštěni úplatkáři a tuneláři. Skupinka pohotových šejdířů okamžitě nabídla budoucím kandidátům za určitý obolus jakési osvědčení o zachovalosti ověřené „úředním“ razítkem - „Z úplatkářství neusvědčen“. Podvodníci nikdy nebyli chyceni a vydělali hezkých pár milionů dolarů. Tato příhoda, která se skutečně udála v Nigérii, dobře ilustruje známý paradox: ve zkorumpovaných systémech boj proti korupci vede k ještě větší korupci.
Korupce je zlo, které je třeba potírat, s tím v zásadě souhlasí každý. Spory se točí kolem toho, který ze dvou přístupů k tomuto boji - liberální nebo konzervativní - je účinnější. Z liberálního hlediska korupce zasahuje ty oblasti výkonu moci, kde stát funguje neefektivně. Asi tak, jako rez napadá neošetřené kovové mechanismy. Způsobem potírání je deregulace. Konzervativci zpravidla namítají: korupce se nikdy neomezuje jen na „neefektivní úseky“, je spíše podobná viru, který napadá celý organismus mocenských institucí. Deregulace, aby byla dotažena do konce, by pak musela vyústit ve zrušení státu jako takového. Zakladatel Transparency International Fritz Heimann a bývalý viceprezident General Electric Ben Heineman napsali v posledním čísle časopisu Foreign Affairs: „Ty tam jsou časy, kdy někteří rádoby experti zkoušeli dokázat, že korupce je div ne účinnou přirozenou korekcí přeregulovaných ekonomik.“ Jako vlastní alternativu uvádějí čtyři priority: totální vymahatelnost práva, zdokonalování zákonodárství, budování efektivního státu, a konečně kulturní dimenzi - zavádění nekorupčních hodnot a vzorů chování. V odborných kruzích článek narazil na skeptické přijetí. V konkrétních situacích nic z toho nefunguje, jak by mělo. Vzorem pokusu o totální vymahatelnost práva v podmínkách kleptokracie je tatáž Nigérie. Zkušenosti s budováním efektivního státu mají Afghánistán, Irák a Somálsko a pomníkem zavádění nové kulturní dimenze mohou být granty Světové banky poskytnuté na propagandu demokratických, právních a protikorupčních hodnot a hbitě rozkradené do posledního halíře.
V prostředí expertů odhadujících politická rizika mezitím začíná být uznáván zcela jiný přístup. V souladu s ním pojem korupce je z podstaty zavádějící, neboť jedním termínem pojmenovává naprosto různorodé jevy. Bojovat s celým vějířem těchto jevů jedním jediným způsobem je stejně nesmyslné, jako diagnostikovat symptomy rakoviny, slepého střeva a rýmy jako projevy jedné nemoci a zkoušet ji léčit aspirinem. Místo „korupce“, jíž označujeme každou odchylku chování každé součásti správního mechanismu od předepsaných funkcí kvůli vlastnímu prospěchu, je třeba mluvit o čtyřech různých schématech, kterými „neformální sociální svět“ působí rušivě na chod „řídícího stroje“.
Schéma první, to je priorita horizontální loajality nad loajalitou vertikální. Taková priorita je vlastní mnoha různým kulturám a označuje stav, kdy nepsané vzájemné závazky mezi sobě rovnými znamenají více než služební povinnost vůči státu nebo zaměstnavateli. Tento jev je cenou, kterou lidstvo platí za falešné přesvědčení, že stát a právo mají co do činění výlučně s jednotlivými občany. Hrubá realita je taková, že většina lidí je součástí kolektivních sociálních organismů - klanů, rodů, obcí, bratrstev. Priorita rodinných vazeb, jíž se vyznačuje latinoamerický nepotismus, stejně tak jako priorita neformálních přátelských vazeb a různých „užitečných známostí“, což je popis ruského kronismu, vyrůstají z tohoto nesouladu mezi vžitou společenskou představou a skutečností. Jediným známým lékem na tuto nemoc je legalizace skutečných vztahů. Tam, kde reálným hráčem není abstraktní „občanská společnost svobodných jedinců“, nýbrž rod nebo náboženská komunita, není třeba imitovat všeobecné volby a inscenovat fungování formální byrokracie, stačí zajistit mechanismy zastupování rodů a komunit, určit jejich vzájemnou odpovědnost, meze kompetence atd. Vliv klanů a skupinových společenstev na moc je vyveden ze šedé zóny tím, že jeho lobbystická činnost dostává zákonný statut a vznikají civilizované mechanismy slaďování klanových a skupinových zájmů.
Druhým z vějíře korupčních jevů je neformální doplácení za kvalitu a pohotovost byrokratických služeb, jako jsou výdej potvrzení, udílení povolení atd. Tam, kde kvalita úřednických služeb není formálně roztříděná podle jednotlivých druhů, dostává úředník nepřiznanou možnost sám určovat priority a žádat odměnu za „lepší“ nebo „rychlejší“ služby. Bezplatný standard přitom úřední šiml vyřizuje pomocí nekonečné šikany. Vedle deregulace se v tomto případě jako účinné ukazují: oficiální roztřídění služeb podle kvality (např. standardní postup a expresní služby s doplatkem - přičemž veškeré platby jdou přes pokladnu), dále delegování služeb nespojených s rozhodováním na vnější dodavatele (tzv. outsourcing) a automatizace služeb (sem patří podání žádosti přes internet v režimu online nebo přes vnější sběrné telefonní centrály).
Třetí specifické korupční schéma je tzv. „zastřešování“ a vydírání. Zpravidla jsou spojené s hrozbou použití násilí. Silové orgány přitom imitují nebo minimálně plní funkce zajištění společenské bezpečnosti - ve skutečnosti vydělávají na svém právu trestat jménem moci. Zkušenost ukazuje, že nejlépe lze tento problém vyřešit vytvořením „na zelené louce“ nových, navzájem nezávislých struktur, maximálně specializovaných podle funkcí.
Čtvrtým korupčním schématem jsou tzv. vratky a jiné formy úplatků za rozhodování a také rozkrádání rozpočtových prostředků a insiderské tunelování. Rozhodování státních instancí, nezávislých soudců a soukromých fotbalových manažerů je nabízeno k prodeji za peníze. Konzervativní přístup tvrdé kontroly je v tomto případě adekvátnější než liberální deregulace. Taková kontrola je tím lépe uskutečnitelná, čím zřetelněji jsou osoby rozhodující odděleny od osob rozhodnutí připravujících.
Vedle těchto čtyř schémat existuje ještě jeden nezanedbatelný faktor - a tím je vnímání korupce: nakolik je korupční jednání běžné, přijatelné a očekávané, do jaké míry je takové jednání pokládáno za standardní a vyplácející se. Například kdysi v Sovětskému svazu pracovníci obchodní sítě dostávali nesmyslně nízké platy, neboť „každý věděl“, že stejně budou krást. Ze stejných důvodů v kleptokraciích mzdy policistů nebo úředníků patří k nejnižším. Ve správě státu je tím pádem zakomponován „korupční standard“. Stát a jeho právní systém, celá tzv. „společenská smlouva“, jsou potom nahlíženy jako falešná směnka, která jakože kryje reálné standardní vztahy připouštějící prodej a nákup moci ve velkém a v detailu. Právě toto mnohem více než měřítko všech čtyř popsaných korupčních praktik vytváří obraz korupce jakožto „systému“, nebo dokonce „přírodního jevu“: globálního, nekonečného, vyžadujícího nějaký všelék na způsob totální deregulace nebo totálního potírání. Obraz tohoto neporazitelného zla spíše zavádí na scestí a znemožňuje vidět reálné korupční mechanismy. Zatímco liberálové a konzervativci si strhávají hlasivky ve snaze dokázat, že ten jejich přístup je účinnější, každá protikorupční kampaň, ať už se jedná o „překonání přílišné regulace“ nebo o brutální odchyt „tunelářů“, vždy bude mít za následek jen drobné úpravy ceníku na zavedení nových nebo zrušení starých trestních spisů.
Korupce je falešným terčem, rovnicí bez řešení. Bojovat s ní jako s celkem je nesmyslné, avšak není nesmyslné důsledně narušovat předpoklady pro provozování každé ze čtyř hlavních korupčních praktik - každé zvlášť a pomocí zásadně rozlišných prostředků. Korupční jednání je třeba důsledně zbavovat postavení jakéhosi nepsaného standardu. Je třeba neustále naznačovat mez: včera to možná bylo standardem, ale dnes už není. V Londýně žije přes milion přistěhovalců ze zemí, které zaujímají první místa v žebříčku nejzkorumpovanějších států světa. Původně se mělo za to, že korupce je jejich přirozené prostředí a způsob života. Ukazuje se, že jsou zhruba stejně zákona dbalí jako původní anglosaské protestantské obyvatelstvo. A žádné magické úkony, žádné čáry máry: proto, abychom oddělili jeden standard od jiného, je třeba vytýčit hranici - buďto hranici v čase, nebo hranici státní.
|
|
|
|
obsah čísla 48 |
 |
ročník 2006 |
|
témata |
|
|
