Řezbář, výtvarník a v jedné osobě také příležitostný divadelník v ní představuje čtenářům stromy jako objekty krásy a dřevo jako tělo živého tvora.
Sám si už ani nedokáže přesně vybavit, kdy si sám začal poprvé se dřevem „hrát“. Dnes má za sebou desítky výstav a bezpočet Dřevěných večerů. Při nich se setkává s lidmi, diskutuje o dřevě, hraje divadlo, recituje básně, zpívá písničky: „Blbci poslouchají reklamu, žerou to, co jim vnutí plakát, čtou bulvár a konzumují s brambůrky a pivem ty neuvěřitelné slátaniny všech nováckých televizí... Věřím, úpěnlivě doufám, že z toho stáda nějak vyčnívají jiní - s těmi se chci seznámit, mluvit i hádat se s nimi, zpívat si - něco dělat, žít.“
A pak dodává: „Dřevěné večery dělám, abych rovněž nezblbl.“

Jak jste se potkal se dřevem?
V tom hrály roli dvě věci. Za prvé to, že jsem nemohl dělat, co jsem chtěl - divadlo a dramaturgii, malé formy divadla, psát. Můj veliký vzor byl Ivan Vyskočil, ale měli jsme v rodině politický škraloup, tak jsme se z Prahy odstěhovali a já prošel řadou dělnických povolání. Dřevo přišlo z určitého přetlaku. Když jsem udělal první sošky, vzal jsem je ke svému strejdovi, který byl čtvrtý v generaci řezbářem a soustružníkem dřeva. Měl tři dcery, takže byl rád, když jsem se u něho objevil, že bude moci své řemeslo zase někomu předat. Jenže pak se na ty mé sošky jen díval a nic neříkal... Musel jsem se ho přímo zeptat, aby vyslovil soud: „Víš, Martínku, nejdřív se nauč řemeslo. Pak ti to půjde dobře.“

Měl pravdu?
Tisíckrát měl pravdu! Bylo třeba hodně se učit. Učil jsem se sám ve své dílně, když mi ale něco nešlo, sebral jsem se a vyrazil ke strýci na návštěvu. Během dvou tří hodin mi vše vysvětlil a jel jsem domů. K tomu jsem ještě studoval literaturu o dřevě. Moc jí tehdy nebylo, proto jsem nakonec sám taky jednu knížku napsal. Ale dnes už je na pultech knih o dřevě dost...

Se svými čtenáři se setkáváte osobně na Dřevěných večerech. Probíráte tam i technické otázky práce se dřevem?
Jistě, ale nejen tam. Za svými čtenáři jsem často i jezdíval. V dopisech se mě ptali na spoustu věcí, takže když jsem měl cestu kolem, zastavil jsem se. Na těchto cestách jsem potkal hodně zajímavých lidí, ale také jsem viděl věci, nad nimiž mi rozum zůstával stát. Třeba člověka, který půl svého života, hodiny a hodiny osamělé práce, narval do činnosti, o které vlastně nic nevěděl. Výsledek byl samozřejmě k ničemu. Fascinuje mě, že za celou tu dobu neměl potřebu se někde zeptat, něco si přečíst. Dozvědět se něco o tom, čemu věnuje tolik času.

Vzpomínáte si vy sám na okamžik, kdy jste pochopil, že dřevo není jen záliba, ale váš život?
Asi po patnácti letech zapojení se do pracovního procesu jsem zjistil, že už to nevydržím. Chtěl jsem se stýkat jen s určitými lidmi. A taky jsem si uvědomil, že chci poslouchat své tělo, jeho rytmus. Vstát, když jsem skutečně probuzený, pracovat, když nejsem unavený. Tak jsem si řekl, že se budu živit dřevem, když už jsem se to naučil.

Na úvod Dřevěných večerů hrajete vlastní scénky, přednášíte básně. Co bylo dřív? Touha komunikovat s lidmi o dřevě, nebo se realizovat i jako divadelník?
Dřevěné večery jsou příležitost. Nejdříve to byly večery tematické - dřevo a hudba, dřevo a ekologie, dřevo a ticho, vždy v rámci mé výstavy. Pak začala převažovat hraná tvorba a řeč o dřevě byla až ve druhé půlce. Vycházel jsem z toho, že člověk nemá být „fachidiot“, jak říká Vladimír Just. Nemá být uzavřený jen v jednom oboru, ale měl by ho nějak doplňovat a mluvit s druhými.

Takže kromě dřeva - o čem je na jevišti řeč?
Nejčastěji o „Cestě domů“ a o „Ženě a muži“. To jsou věčná témata. Žena a muž? Tohle téma mě bude držet ještě v osmdesáti.

Také recitujete básně.
Já je říkám, nikoli recituji, to slovo nemám rád. Takže je říkám. Hlavním smyslem mých večerů je, že se mi chce něco říkat, tak to říkám. A tak říkám také verše. Kdy chci a jaké chci. Jako amatér. Ale ne jako amatér - blbec, ale jako amatér - milovník. Kdosi prohlásil, že věta je zapsaná myšlenka. Podle toho je tedy verš zapsaná nálada. A když se povede náladu ve verších zachytit, tak je to přechod k muzice. Hudba představuje abstraktní obraz, je to modlitba duše.

Děláte, co chcete, máte práci, jakou chcete, říkáte, co chcete... Cítíte se v něčem nesvobodný?
Ano, jsem zakletý v těle, které podléhá změnám a působení času. Nemůžu lítat a nemůžu lítat, kam je libo.

Máte docela veliké nároky na svobodu.
Ano, měl bych být šťastný, spokojený a mělo by to štěstí ze mě kapat. A tak si říkám, proč to ze mě nekape?

Proč tedy?
Nejde to. Když se podíváte kolem, vidíte spoustu věcí, které nám komplikují život, a přitom by při velmi malém myšlenkovém úsilí pár jedinců šly řešit. A když to potkáváte na každém kroku a vidíte tu idiocii kolem...

Například?
Například Vánoce, které umřely na reklamu. Reklama je nemoc, a Vánoce tak onemocněly, až umřely. Já jsem míval před Vánoci denně třeba dvě vystoupení. Básně, koledy. Dneska se tomu vyhýbám, už se nedostanu do té správné nálady. Když od půlky listopadu slyším „Narodil se“, tak to prostě nejde.

Jak z toho ven?
To nevím. Něco zakazovat je blbost. Zákazů se bojím. Věřím na svůj rytmus. Ráno vstanu a jdu se svými dvěma psy ven. Když nemůžu a musí jít někdo místo mě, mám dojem, že tupnu. Musím každý den pobýt v krajině. Zároveň si ale uvědomuju, že jsou města, kde žije deset milionů lidí. Jak můžou žít, když nejsou denně v krajině? Já bych zešílel!

Asi tuto potřebu nemají.
Co to je za lidi? Jací to jsou jedinci? Nerozumím tomu. Těch věcí k přemýšlení, k divení je mnoho. Člověk má dvě možnosti. Buď zalézt do nory a jen vykřikovat, jací jsou ostatní hovada, anebo si říci - dobrá, tohle je špatně, tak vymysli něco, dělej něco. A to mě vždycky zachrání. A dostanu se z toho.

Takže když pod vašima rukama vzniká nová socha nebo obraz, myslíte vlastně na druhé?
Jo, jsem takový blbec, který si pořád myslí, že udělá něco tak krásného, že to může fungovat. Víte, když si vzpomenu na Hitlera nebo Stalina, na všechny ty zrůdy, uvědomím si, že lidskému utrpení stále není konec, ano, to je beznadějné. Ale pak si pustím Beethovena nebo Smetanu a vím, že těmhle lidem se podařilo dotknout se něčeho úžasného. Třeba se mi to taky podaří. A tito lidé a řada dalších, Mark Twain či Graham Green, mě smiřují s tím, že jsem taky člověk. Jak říká Egon Bondy: Člověk je mezistupeň mezi zvířetem a andělem. Tato myšlenka mě smiřuje. Dokud budeme směřovat k andělovi... A Radúza má také krásnou píseň, jednoduchou jako lidovku: „O svatým Matěji po ulicí chodějí, zavěšený do sebe andělové z nebe.“ Když jsem v háji, pustím si to.

Tato práce přináší hodně samoty. Těší vás, nebo je to nezbytná daň, kterou platíte za svou volbu?
Naučil jsem se sám se sebou vycházet. Ještě jsem se nedostal k tomu, abych se měl rád, ale sám se sebou vydržím.

To vás naučila ta práce?
Asi, anebo mi řekla, že to potřebuju.

Pro vás je hlavní partner dřevo. Stačí to?
Ne, ne. Mám velmi dobré rodinné vztahy a pár přátel, kteří se se mnou nijak nemažou. To je důležité, aby člověk cítil dotyky života, který ho obklopuje. A ještě pořád mám zájem potkávat lidi, kteří něco dělají. To je pro mě víc než jakékoliv chození po památkách, ježdění do ciziny. Když někam jedu, tak jenom proto, že tam budu mluvit s lidmi a něco se dozvím, porovnám v hlavě.

Co jste se od dřeva naučil? Něco o čase, o tichu...
Nedávno jsem četl, že každý, kdo tvoří, dělá to vlastně z alibismu, protože si myslí, že mu budou odpuštěny jeho hříchy. Napsal to W. H. Auden, nádherný básník. Říká: „Než přijde soudný den, budeš psát, protože jsi si myslel, že ti to pomůže. Bůh ti ale nebude nic vyčítat. Až ten soudný den pak přijde, bude ti číst nejkrásnější pasáže z knih, které bys napsal, kdyby tvůj život byl dobrý...“ Tak nevím.

Ptala se Jarmila Jelínková
Foto Pavel Štoll

Martin Patřičný (1955)
Řemeslu se vyučil soukromě u svého strýce (rybářství a soustružení dřeva). Po maturitě na gymnáziu prošel celou řadou zaměstnání (prodavač, aranžér, řidič, skladník, dřevorubec atd.). Zhruba od roku 1988 se plně věnuje výtvarné práci se dřevem. Žije a pracuje v Debrně u Kralup nad Vltavou.
Napsal tři knihy, měl desítky samostatných výstav (Národní muzeum, Akademie věd ČR, Parlament ČR, Rudolfinum, Galerie U prstenu), účastnil se asi dvaceti výstav společných.
Začátkem května bude vystavovat na Le Salon Independent v Paříži. S Bedřichem Ludvíkem (dokumenty o rozhlednách, památných stromech) pracuje na sérii dokumentů pro ČT o setkání se dřevem pro nadaci Strom pro život.

Ocenění:
European Prize for Fine Arts
Médaille de Vermeil
Médaoille bronze - Art Décorativ