Tip Sanquisu je rubrika, v níž chceme upozorňovat na lidi a jejich práci. Kvalitní práci s přesahem originality, se schopností nejen sloužit, ale naplňovat uspokojením. Její vykonavatelé jsou kreativci s nevšedním vztahem ke světu a ostatním lidem. Za svou činnost, blížící se svým mistrovstvím umění, si zaslouží náš obdiv a úctu. Službou redakce je publicita a doporučení. Josef Pajl, nožíř, splňuje zmíněné požadavky.

Přiznávám, že jsem k nožům neměl nijak vyhraněný vztah. Jako kluk jsem samozřejmě vlastnil kapesní nůž, věděl jsem, co je to nůž vyhazovací, vrhací a „rybička“. Teprve když se letos dožil můj přítel Ludvík Hess šedesátky a já pro něho hledal vhodný dárek, otevřel jsem tu kouzelnou komnatu plnou vitrín s nožířskými výrobky nebývalé krásy. Tisíckrát jsem zapnul počítač a desítky nočních hodin jsem zíral na ta umělecká dílka plná nápadů a vytříbeného řemesla našich i cizích nožířů. Nože Josefa Pajla mě fascinovaly nejvíc. A tak vznikl tento rozhovor při vonící bábovce u Pajlů v Sedlčanech, U Háječku 73.

Damascenská ocel... Pojem, který si spojujeme se zbraněmi Vikingů a orientálními zbraněmi s mimořádnou kvalitou ostří a nádhernou strukturou materiálu, projevující se jako viditelná kresba na povrchu čepele. Jak vlastně tento charakteristický jev damascenské oceli vzniká?
Tato kresba, mozaika, ornament, ale vlastně pouze struktura materiálu měla (a má?) pro majitele zbraně magický význam. Chránila jej a pomáhala mu k vítězství. Způsob výroby a tvorba požadované struktury byly a jsou úzkostlivě střeženým tajemstvím. V podstatě se jednalo o snahu zbrojířů získat stejnorodý materiál vhodný k výrobě čepele svařením kousků oceli nestejného složení ve výhni, následným příčným i podélným překládáním, kroucením a opět překládáním polotovaru. Zpočátku byla ona kresba jen vedlejší produkt. Kovářským způsobem se damascenská ocel (též damašková) vyrábí již 2500 let. Zbraně z této oceli vyráběli Frankové, Vikingové a zbrojíři jihozápadní Asie, odtud - ze syrského Damašku - název oceli. I ocel samurajských mečů je vlastně velice jemnou damascenskou ocelí.

A co žhavá přítomnost?
Uhlíkatá damascenská ocel svou technologií výroby získává mimořádné vlastnosti, jako jsou houževnatost, tvrdost, extrémní pevnost, výjimečná řezivost. Má ale, především při používání lovci, jednu velkou nevýhodu - rezne. Při užívání vyžaduje soustavnou péči. Švédská firma DAMASTEEL, s dlouholetou tradicí v oboru, vyrobila v roce 1993 první nerezovou damascenskou ocel práškovou metalurgií. Má označení RWL-34 a její výroba probíhá za vysokých teplot a tlaku 1000 atmosfér, kalení vyžaduje složitý postup s finálním chlazením v parách tekutého dusíku (-80°°C). Čepele nožů z tohoto materiálu vysoce přesahují vlastnosti ocelí vyráběných klasickou metodou. Jsou originální jedinečnou kresbou, nepodléhají atmosférické vlhkosti a jsou tak imunní proti působení času.

Materiál na čepele nástrojů a zbraní je základní stavební prvek. Nebyl by to člověk, kdyby absurdně nezatoužil po kráse i v symbolu smrti. Zbraň a magie jejího úspěchu byla vždy spojena s řadou uměleckých řemesel.
Ano, funkčnost nestačí. Estetické působení je důležité, dnes asi důležitější než vlastnosti užitné, ty jsou spíše samozřejmým předpokladem. Tak vzniká rukojeť nože, pochva meče nebo pouzdro ne jako pouhé příslušenství, ale jako svébytná součást celku. Zůstaneme-li u rukojetí nože, liší se nejen tvarem, velikostí, způsobem, kterým na noži drží, ale hlavně materiálem, ze kterého jsou vyrobeny. Ten je nejčastěji původu živočišného nebo rostlinného. Favoritem u loveckých nožů byl a je jelení paroh. Může pocházet z různých druhů jelení zvěře, od našeho jelena lesního až po indického sambara. Kritériem při výběru jsou nejen vzhled, perlení, barva a odstín parohů, ale z hlediska technického zejména vyzrálost, kvalita a tloušťka stěny parohu. Tyto vlastnosti jsou dány nejen geneticky, ale i prostředím (tmavší parohy pocházejí z jehličnatých lesů, „dozrzava“ ze smíšených a světlé z listnatých a obor) a výživou. Rukojeti luxusních nožů bývají vyrobeny ze slonoviny, mrožího zubu nebo mamutího klu. Mamutovina je kapitola sama pro sebe, jelikož se jedná o materiál starý přibližně 30 tisíc let a pocházející většinou z věčně zmrzlé půdy Sibiře. Kvalita mamutoviny se liší podle délky a hloubky zmrazení a kromě velikosti se liší i barvou narušené vrstvy kůry, která může mít barvu hnědou, hnědozelenou, modročernou - vždy podle půdy, ze které pochází. Kůra je mimochodem na mamutovině to nejkrásnější. Že je její cena vysoká a dostupnost špatná, není myslím třeba dodávat. Další skupinou materiálů je rohovina pocházející zejména ze skotu z Afriky (dohněda zbarvená), Jižní Ameriky (dozelena zbarvená), rohovina z vodního buvola, ta má typickou černou barvu, a nakonec rohy volně žijící zvěře. Slavnostní, ceremoniální a luxusní nože a nožíky mají střenky z mořské perleti, kde lom světla společně s pokaždé jinou strukturou lastury tvoří krásné opalizující odlesky. Podle druhu lastury je zabarvena i perleť, a to od čistě bílé (perlorodky) po modročerné (abalone). Materiál z rostlinné říše omezím jen na osvědčené druhy dřeva, jelikož druhů je obrovské množství. Pro lovce je nejznámější ořech, zejména turecký (balkánský), kořenice z thuje má vždy originální figuru složenou z typických „oček“. Nejoblíbenější je palisandr, jehož je asi 300 druhů, přičemž každý má jinou barvu a strukturu. Nejstabilnější je cocobolo s hnědočervenou barvou. Velice tvrdý eben s černou barvou je předurčen k vykládání perletí a slonovinou, kořenice amboina (Filipíny) s temně červenohnědou barvou je oblíbena pro svou jemnou strukturu, ale vítězem je hadí dřevo (Piratinera Guianensis - Surinam, Fr. Guyana), disponující úžasnou kresbou jako hadí kůže přes levhartí skvrny až po jejich kombinace, vždy v červenohnědé barvě, s velkou odolností a tvrdostí.
Existují i rukojeti z plastů, klížené dýhy, vrstveného papíru, tkaniny nebo neoprenu. Jsou jich plné obchody, ale  u mě je nenajdete. S nožem s rukojetí z přírodního materiálu mám pocit, že do přírody ještě pořád patřím.

Výrobky nožířů, řezné nástroje a chladné zbraně, lze rozdělit na desítky druhů. Proto má každý nožíř svou specializaci. U vás jsem vedle nožů nejrůznějšího použití objevil i velmi zajímavý artefakt, a to lovecký tesák...
V 15. století vzniká v Čechách krátká zbraň, tzv. český tesák, většinou zhotovený z jednoho kusu oceli, kdy širokou zakřivenou čepel zakončuje zpět zahnutý záštitný oblouk. Největší slávu zažívá tesák ještě v 16. století a mizí ve století sedmnáctém. Nahrazuje ho tesák lovecký. V roce 1937 bylo ustanoveno výstrojním řádem podniku Státní lesy a statky jako součást stejnokroje nošení loveckého tesáku jako poboční zbraně a zároveň odznaku - symbolu (tesák SLS). S návratem demokracie do Československa režimní změnou roku 1989 se v státním podniku Lesy České republiky rozhodli o obnovení symbolu myslivosti výrobou nového, ale na prvorepublikový navazujícího tesáku LČR.
Jsem hrdý na to, že jsem byl přizván k realizaci tohoto projektu a že každý evidovaný exemplář nese mé jméno.

V galerii vašich výrobků jsou překrásné nože z nejrůznějších materiálů k nejrůznějšímu použití, inspirované bohatou fantazií. Prozraďte, na co se mohou těšit vaši příznivci a sběratelé. Máte nějaký sen, který jste si ještě nesplnil?
Slavní válečníci měli meče, o kterých se tradovalo, že mají kouzelnou moc. Byly pružnější, schopné neuvěřitelných prohnutí, nikdy se nezlomily. Jejich jinakost byla i viditelná. Čepel takové zbraně se stříbrně leskla. Říkalo se, že magická moc pochází z hvězdy, která je v nich zakuta. Dnes víme, že podstata těchto mýtů má základ v pravdě. Tou kouzelnou hvězdou je meteoritové železo se svými specifickými vlastnostmi. Nadstavbou pak víra v kouzlo, která, jak víme, hory přenáší.
Léta se připravuji k realizaci takovéto čepele. Nakoupil jsem mimořádně drahý materiál, udělal jsem zkoušky. Dalo by se říct, že jsem připraven. Je to i pro mě svátek, a tak čekám na konstelaci dostatku času a vnitřní energie. Nikdy jsem svůj záměr nezveřejnil. Jste první, komu svůj sen svěřuji. Přistupuji s pokorou k tak vzácnému materiálu. Mám meteorit starý 800 000 let, respektive tuto dobu existuje na Zemi. Miliony let tuhnoucí asteroid složený ze železa a niklu vytvořil strukturu stříbrných jehlic, strukturu osmihranů, která se nikde na Zemi nevyskytuje. To vše uzavřeno do rezavého, všedního povrchu valounu, pohozeného kamsi do pouště.
Ale možná, že dříve než vyjde váš časopis, vyjde na čepeli nože stříbrná hvězda a propůjčí mu svou kouzelnou moc. Možná, že budu u toho.

Budu držet palce.

Fotografoval, ptal se
a poslouchal Petr Cincibuch