|
reklama
| Chápat, nebo mýlit se? |
|
Jefim Fištejn |
| SANQUIS č.50/2007, str. 43 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Deník The Wall Street Journal odhalil, že v době po 11. září 2001, kdy jedni Američané konali hrdinské činy a zázraky sebeobětování, jiní Američané se na lidské tragédii obohacovali.
|
|
Jak zjistili reportéři, manažeři některých korporací využili dočasného kolapsu burzy, jenž následoval po newyorském Armagedonu. Schéma obohacení je prosté a neplatí jen pro tento případ: mnozí zaměstnanci amerických společností vlastní opce na akciové podíly ve svých firmách volně obchodovatelné na burze. Smysl tohoto mechanismu je srozumitelný: má zvýšit finanční zájem zaměstnanců na úspěchu svého podniku. Uplatnit opci může zaměstnanec kdykoli, a jestliže ji vybere v době, kdy ceny akcií stojí nízko a pak prudce vzrostou, může počítat s dobrým ziskem. Když ceny akcie na burze prudce spadnou a pak stejně prudce poskočí vzhůru, nepoctiví manažeři, kteří spravují balíky opcí, jsou v pokušení antidatovat masový výběr opcí ke dni nejhlubšího propadu burzy. Což se i stalo. Po katastrofě, která unesla životy tří tisíců Američanů v bezprostřední blízkosti Wall Street, Dow Jonesův index zažil svůj nejhorší týden od roku 1940 - spadl o 14 procent.
Tak už to chodí. Válka je pro jedny peklem, pro jiné příležitostí. V troskách jsou poklady. Mrtví je nemohou ani potřebovat, ani ochránit. Zásady lidskosti a kulturní zvyklosti jsou dočasně zrušeny a vlády se ujímají drancování, rabování a plenění. Kdo ví, jaký původ mají krásné věci, které vlastníme. Není divu, že i podivné formy moderních válek, jako je ta s terorem, plodí novodobé typy drancování. Reportéři deníku The Wall Street Journal odhalili několik konkrétních případů takových podvodů, ale ke stejnému jednání se přihlásily i jiné velké korporace. Člověk nad tím kroutí hlavou: Co se, ksakru, odehrává v duších těch, kdož bez skrupulí dělají byznys na krvi svých spoluobčanů? Trůní snad ve svých kožených křeslech kolem mahagonového stolu a zvažují, zda už je čas zasáhnout, nebo obětí bude víc a burza půjde ještě trochu dolů?
Odpověď na tuto otázku je stejně fundamentální jako ušlechtilé instinkty těch, kteří neváhali nasadit vlastní životy u vědomí tragédie. V lidské přirozenosti se světlo a tma, ušlechtilé a zlotřilé pohnutky proplétají tak nerozborně, že jedině skeptický postoj se zdá být rozumný. Skeptik ví, že postaven před volbou mezi záchranou životů a slušným výdělkem jeden zvolí to první, druhý to druhé. Jen utopický snílek navzdory očividnosti věří, že lidskou povahu lze uhníst do naprosto sebeobětavé a nesobecké podoby, pro niž je obecné blaho nadevše.
Odpudivá představa podnikatelské lačnosti a nenažranosti může leckoho svádět k závěru: do pekla s tím! Ve světě přece musí existovat lepší systém. Třeba nějaký komunismus nebo socialismus s lidskou tváří. Nebo třeba takový „Socialismus, nebo smrt!“ venezuelského prezidenta Huga Cháveze. Musí přece existovat nějaká funkční alternativa. Slyšeli jsme to nesčetněkrát v minulosti, slyšíme to občas i dnes. Stejná chybička se vždy vloudí do bohulibých intelektuálních konstruktů. Idealistické apely, ať už upřímné nebo předstírané, vycházejí z představy, že člověk je tvor bytostně ctnostný. Ty ideály umějí zapálit, ale realita je znovu a znovu neúprosně zrazuje. Nezbývá než ve jménu ideálu přikročit k tvrdým represím. Na místě, kde časem má vzniknout říše volnosti a bratrství, bude třeba pro začátek postavit gulag. A aby ten záměr nikdo nemohl překrucovat a hanět, je dobré načas zrušit svobodu tisku.
Ve svém románu Vzala jsem si komunistu Philip Roth píše: „Říká, že kapitalismus je všežravý a nemilosrdný pes. Ale co je život, když ne všežravý a nemilosrdný pes? Vypadá to tak, že tento systém je v souladu se životem. A právě proto funguje.“ - „Podívej se, všechno, co komunisté tvrdí o kapitalismu, je pravda. A všechno, co kapitalisté tvrdí o komunismu, je také pravda. Jediný rozdíl je v tom, že náš systém funguje, neboť je založen na pravdě o lidské sobeckosti, zatímco jejich systém nepracuje, protože je založen na pohádce o lidském bratrství. Je to nádherná bláznivá pohádka, která umožnila ovládnout lidi a pak je strčit na Sibiř, aby je v tu pohádku donutili věřit.“
Sovětský svaz zmizel sežrán vlastními protiklady. Ale Hugo Chávez je stále zde se svými socialistickými slogany a kletbami na adresu „nejcyničtější, nejvražednější říše, která kdy v dějinách existovala“. Nadávat na americká kapitalistická monstra venezuelskému caudillovi umožnily zisky z ropy prodávané za tržní cenu právě Spojeným státům. Nedávno prezident George Bush podnikl cestu po Latinské Americe. Hugo Chávez nezahálel a hauzíroval po sousedních zemích paralelně k Bushovi. Mnozí latinoameričtí státníci se tak ocitli před zajímavou volbou. Třeba takový brazilský prezident Luiz Inacio Lula da Silva, sám levicový politik a v minulosti kovodělník a bojovník proti vojenské diktatuře, měl co dělat, aby vybral toho správného. Rozhodl se pro Bushe. Jsem přesvědčen, že to neudělal z bezmezné lásky k americkému prezidentovi, spíše tento životem protřelý samouk rozpoznal za Chávezovou domněle hodnostářskou maskou dalšího vojenského diktátora se sklony k absolutismu, který za paličskými slogany schovává nízké mocenské instinkty. Prezident Lula da Silva, který na vlastní kůži poznal tvrdost a neúprosnost kapitalistické soutěže, ví, že to je ten nejhorší možný systém s výjimkou všech ostatních a že Spojené státy jsou nejhorší možná bašta drahocenné svobody s výjimkou všech jiných, které se za ni vydávají.
|
|
|
|
obsah čísla 50 |
 |
ročník 2007 |
|
témata |
|
|
