Bezesporu časopis Sanquis mimořádně korektně vyplnil prázdný prostor zdravotnických periodik - prostor spojující lékaře i nelékaře, odborníky i laiky. Je až s podivem, jak vysokou odbornou úroveň /o úrovni formální ani nemluvě/ si časopis dokázal v tak rozdílném spektru oslovovaných čtenářů udržet.

Tyto řádky píši ne proto, abych chválil vydavatelský kolektiv, ale jako určité zdůvodnění tématu, kterým se chci ve svém příspěvku zabývat. Vždyť otázky vztahu lékaře a pacienta, vztahu společnosti ke zdravotnictví i otázky etických principů týkajících se této oblasti jdou napříč přes nás všechny - zdravé, nemocné, léčící i léčené. Proto tedy volím Sanquis k této medicínsko-etické bilanční úvaze.

Pocházím z lékařské rodiny a v ordinaci jsem vlastně od narození vyrůstal - bydleli jsme v patře nad otcovou ordinací, ve které jsem nacházel okouzlující lesklé přístroje, viděl obrázky na rentgenu, a kam má paměť sahá, chtěl jsem být lékařem. Problémy lékařů a lékařství mě tak skutečně provázejí celý můj život.
Vše v naší rodině bylo podřízeno zájmům ordinace a pacientů - nikdy jsme nevěděli, kdy bude mít otec volno, u postele na nočním stolku měl zvonek, na který pacienti o nocích a svátcích zvonili. Pamatuji si, jak jednou u nedělní večeře v létě na zahradě otec odložil příbor a zasvorkoval pacientovi řeznou ránu; a jedlo se dál. Volno od svého povolání praktického lékaře neměl nikdy, bez lékařské brašny snad nešel ani do divadla... Přesto byl svým povoláním zcela fascinován, neznal únavu či syndromy vyhoření a vždy nás vychovával k přesvědčení, že lékařské povolání je mimořádně krásné, naplňující celý život, a že to není povolání, ale poslání. Jeho idealismus šel tak daleko, že svou praxi, do které vkládal téměř všechny vydělané peníze, jako jeden z prvních předal státu se slovy, že konečně nebude na lidské bolesti a chorobách vydělávat, ale že bude nezávisle dobře odměněn. Jak hluboce se mýlil a jakou medicínu mohl, resp. musel v letech socialismu dělat a za jakou odměnu, asi není nutné rozebírat. Přesto až do své smrti svůj názor, že medicína není povolání, ale poslání, nezměnil.
Já sám jsem po promoci nastoupil na venkovské nemocnici, sloužil noční služby v rytmu první týden pondělí, středa, pak druhý týden úterý, čtvrtek a třetí týden pátek, sobota, neděle stále dokola. Peníze za služby spíše symbolické, ale nárůst našich vědomostí a medicínských odborností obrovsky rychlý. Ideologické řeči o socialistickém paternalistickém a direktivním vztahu k pacientovi jsem moc neposlouchal, byl jsem stejně jako můj otec medicínou fascinován, považoval jsem své povolání za zcela mimořádné a slovo „poslání“ pro mne a část naší generace skutečně nebylo frází.
Čas oponou trhnul a po sametové revoluci se vše změnilo. Slovo zisk přestalo být tabu, do medicíny vstoupily ekonomické vztahy a vedení státu deklarovala, že všechny problémy zdravotnictví vyřeší zákony trhu. Nevyřešily.
Dnes jsme ve zcela jiné fázi vývoje. Z medicíny se stalo povolání jako každé jiné, na prvé místo se dostává ekonomika. Na druhé straně začíná být vztah mezi pacientem a lékařem partnerský, pacient začal spolurozhodovat o své léčbě a stal se tak součástí, resp. středem všeho dění okolo sebe.
U nás v Česku však vždy všechno děláme „over“. Jak v éře socialismu, tak v éře kapitalismu. Kam jsme dnes dospěli na své cestě ke spravedlivému ohodnocení zdravotníků a k narovnání vztahů mezi pacienty a lékaři?
Pacientská práva jsou již v systému pevně zakotvena, jsou stále rozvíjena /nyní zákonem upravený nárok pacienta na nahlížení do chorobopisů a dokumentace/ a dostávají se na úroveň běžnou v Evropské unii.
V našich podmínkách však přináší aplikace práv pacientů kromě jednoznačně prospěšných aspektů i jevy negativní - enormní nárůst verbální i fyzické agresivity pacientů vůči zdravotníkům, negativní mediální tlaky zaměřené na jednotlivce bez ohledu na ověření pravdivosti informací. Z medicíny se stává povolání psychicky ještě náročnější a ještě více stresující. Zájem absolventů lékařských fakult o „rizikové profese“ porodnictví, chirurgii atd. výrazně klesá. To jsou velmi varovné tendence.
Na druhé straně lékaři zahájili boj za spravedlivé ohodnocení své práce. Boj, ve kterém se pacient někdy stává rukojmím bojujících, někdy zůstává jeho prospěch stranou a je jakoby vyloučen z rozhodování o sobě.
Nechci rozebírat problematiku stávek ve zdravotnictví - jsem přesvědčen, že ve zdravotnictví se vlastně stávkovat nedá a nemůže, vždyť akutní a život zachraňující péči nelze stávkou odložit. Navíc je stávka ve zdravotnictví vždy namířena proti jednotlivcům, nikoli proti tomu nebo těm, kteří systémový problém vyvolali.
Nový problém, který je dnes na stole, je problematika Zákoníku práce a ústavních pohotovostních služeb. Přijali jsme zákon, který na rozdíl od celé EU používá k regulaci přesčasové pracovní doby všechny tři možné mechanismy - maximální počet přesčasových hodin, nucenou dobu a délku odpočinku i finanční regulaci. Zdravotnictví nemá žádnou výjimku a dostalo se do pasti, ze které není úniku.
Neřešení základního problému - hodnoty práce lékaře pro společnost a aplikování Zákoníku práce ve zdravotnictví - činí z práce lékaře povolání, a ono vznešené poslání jako by vymizelo. Jaké negativní jevy pro medicínu a pacienta to přináší? Lékař dnes po službě bude odcházet domů bez ohledu na to, že ten den budou na oddělení řešeny mimořádné případy, které by měl kvůli svému vzdělání vidět nebo se jich zúčastnit. Nárůst jeho erudice se výrazně zpomalí. Již se objevují případy, kdy v průběhu operace lékaři končí pracovní doba a on se nechá bez ohledu na potřebu kontinuity operačního děje vystřídat. Jiné nemocnice zavádějí směnný provoz, a pacient tak ztrácí svého ošetřujícího lékaře a stává se jenom jakoby předávaným problémem mezi sloužícími lékaři. Začal mizet ten tak pracně budovaný partnerský vztah mezi pacientem a lékařem, vztah, který medicína mého otce znala v jiné podobě, paternalistické, ale zcela podřízené zájmům pacienta. Dnešní partnerský vztah, než se stačil zakotvit, je zásadně narušován aplikací neaplikovatelného. Navíc přinesl Zákoník práce v některých zemích Evropské unie paradoxně zhoršení hospodářské situace lékařů.
V žádném případě nejsem staromilec ani nechci bránit oprávněnému výdělku lékařů. Jsem jenom přesvědčen, že medicína není povolání, ale poslání a musí být společností také takto chápana. Lékaři vždy pracovali mimo běžné meze pracovní doby, mnohdy na úkor svého osobního života a zdraví. Společnost jim za to dávala úctu a slušné ohodnocení. Osobně měli ten krásný pocit z pomoci člověku, z navracení zdraví či záchrany toho nejcennějšího - lidského života.
Všechna současná řešení jsou špatná. Současný přístup společnosti k těmto problémům je věcně špatný. Současný eticko-medicínský přístup lékařů k těmto problémům je špatný. Společnost nemůže od zdravotníků jenom chtít a nedávat jim za to adekvátní finanční odměnu a adekvátní společenský kredit. Naproti tomu zdravotníci nemohou vše zúžit jen na ekonomický prospěch, bez ohledu na prospěch pacienta a na onu zvláštní etiku svého povolání - poslání.
Řešení té ekonomické části je jednoduché, ale stejně jako řešení v oblasti etické vyžaduje velmi vyspělou společnost. Obávám se, že vyžaduje nástup nové, jinak myslící generace. Generace, ve které společnost i lékaři pochopí, že život a zdraví nelze nikdy dostatečně zaplatit. Že je nutné neplatit ty, kteří o zdraví a životy lidí pečují za odpracované hodiny, ale zajistit jim ekonomicky bezstarostnou životní úroveň. V takové situaci si lékaři budou moci vybrat, zda chtějí pracovat u lůžka se službami bez ohledu na členění pracovní doby za smluvní plat, či zda budou volit práci zaměstnance v ambulantní složce, s fixní pracovní dobou a platem. Tak, aby se pro ně mohlo jejich povolání znovu stát posláním a aby ekonomické aspekty pacienta a lékaře nerozdělovaly, ale spojovaly. Aby lékař kladl zájmy pacienta nad zájmy své a pacient jako občan přinutil společnost, aby tuto skutečnost zohlednila.

Klinika gynekologie a porodnictví 3. LF UK a FNKV, Praha