Po únorovém puči sloužila místní starobylá myslivna dvacet let jako sídlo Pohraniční stráže, potom jako ostatní tamní stavby chátrala, doslova se ztrácela. Až její rekonstrukce v roce 2002 tenhle zhoubný proces zastavila. Dnes je z myslivny informační centrum s expozicí připomínající Karla Klostermanna. V celém kraji jsou turisté stejně jako přátelé literární historie vítáni.

Vysoká pláň, lukami zelenými, šedým mechem prorostlým, vine se potok granátově rudé barvy: mladá Otava, která se prýští z hory Luzného, kde prý jsou ještě zdroje zlata, jež za věků dávno zašlých přebytek drahého kovu „křivé“ řece dávaly.
(Karel Klostermann,
Ze světa lesních samot)

Jsou řeky, které mají pramen. Pramen, o kterém každý ví a není o něm pochybností. Takové řeky mají rádi turisté, protože jejich pramen lze navštívit.
Pak jsou řeky, kde to tak jasné není, a existují i řeky, jejichž pramen je nejasný zcela. Budeme-li hledat pramen Otavy, zjistíme, že vzniká soutokem Vydry a Křemelné na Čeňkově Pile. Vydra ale také nepramení, rovněž vzniká soutokem, a to dvou potoků na Modravě. Jeden přitéká zpod Roklanu přes Javoří Pilu a druhý, s trochu větším průtokem, přitéká zpod hory Luzný od Březníku. Jmenuje se dnes Modravský a i on vzniká soutokem, tentokrát potoků Luzenského a Březnického.
Březník neboli Pürstling je lokalita mnohým výjimečná. Ačkoli její trvalé osídlení vzniklo na Šumavě jako jedno z posledních, stalo se záhy kulisou snad nejznámějšího literárního díla do šumavských hor situovaného. Zajímavost přírodní scenerie je daná tím, že její součástí je asi nejkrásnější hora Šumavy, Luzný. Ale dějiny této lesní enklávy jsou delší....

O zlatě
Kolonizace Šumavy byla od keltských časů motivována hlavně těžbou zlata. Otava čili původně v keltštině Atava byla a je zlatonosná a tehdejší keltští rýžovníci proti ní postupovali až na primární ložiska hluboko do hor. Druhá zlatá horečka nastala za Lucemburků, kdy se za vlády Karla IV. dostali těžaři až do centrální Šumavy, do oblasti Horské Kvildy. Tehdy roku 1356 na císařský příkaz postavil Heinzlin von Bader pozoruhodnou komunikaci spojující Kašperské Hory a Pasov. Na české straně vedla na Horskou Kvildu a odtamtud lesy do oblasti dnešního Březníku. Pak úbočím Luzného překonala rozvodí Labe - Dunaj a rychlým klesáním padala do právě založeného Grafenau a odtamtud do Pasova.
Císařská cesta měla spojit území Lucemburků s územím jejich spojence, zemského hraběte Johana Leuchtenberga, a i když procházela nehostinným územím, sloužila formanům dlouhých 300 let, a to hlavně k dopravě bavorské soli do Čech. Na bavorské straně Šumavy je tato komunikace dodnes nazývána českou cestou a hostinský v chatě na Luzném vypráví o tom, jak po ní kdysi dávno chodívala procesí z Bavor na příbramskou Svatou horu.

O vzniku revíru Březník
Panství Prášily měnilo postupem času vícekrát majitele, posledním vlastníkem před Schwarzenbergy byl hrabě Josef Kinský. Ten panství roku 1798 prodal knížeti Josefu Schwarzenbergovi, který si před nákupem nechal zpracovat odhad hospodářských možností svého nového majetku. Lze říci, že pro kohokoli jiného by panství cenu nemělo, ale ve službách knížete Josefa působil technický génius své doby, ing. Josef Rosenauer.
Ten správně odhadl, že pomocí plavebního kanálu, který obejde kamenité koryto Vydry, bude možné po vodě dopravit dříví z Modravska až do Prahy. Plavební kanál o délce 14 kilometrů byl postaven a dokončen za Rosenauerova osobního dohledu v dnes nepředstavitelné době dvou let, a to v letech 1799-1801.
Tento Vchynicko-Tetovský kanál je dodnes funkční, i když od poloviny XX. století neslouží k plavbě dříví, ale k zásobování nádrže vodní elektrárny na Čeňkově Pile. Méně nápadnou součástí Rosenauerovy stavební akce bylo splavnění koryta Vydry od Modravy po Antýgl tím, že bylo vyčištěno od balvanů, které překážely plavbě. Tímto způsobem byly postupem času splavněny i potoky nad Modravou a pro usnadnění plavby na nich byly postaveny takzvané klauzy, tedy umělé nádrže používané pro tvorbu umělé povodňové vlny, nárazově splavující přichystané dříví.
Náklady na nákup panství a následné splavňování bylo ovšem nutné kompenzovat zvýšenou těžbou dříví, a tak byl v místě největší dřevní zásoby založen roku 1804 nový revír Pürstling, nynější Březník. Tehdy byl postaven dřevěný dům k ubytování revírníka a menší, rovněž dřevěné objekty k ubytování dalších zaměstnanců. Roku 1856 byl postaven nový kamenný dům, který se jako jediný objekt na Březníku zachoval dodnes. Myslivně, která byla postavena za služby revírníka Františka Grantla, se dnes říká Kořánova.
Služba v této nesnadno dostupné lokalitě nebyla zjevně nijak jednoduchá, a když Karel Klostermann přemýšlel o tématu svého prvního románu, rozhodl se ho umístit právě tam a do značné míry ho věnoval právě schwarzenberským lesním zaměstnancům a jejich těžké službě.

O lidech a tetřevech
Na Březníku býval tehdy zaměstnán revírník, který měl pomocníka, příručího, a hajný. Jejich pracovní náplň byla velmi konkrétní. Museli během zimy řídit lesní dělníky připravující k plavbě dříví. To znamenalo stromy porazit, nařezat na kusy o délce 1 sáh (1,9 m) a dopravit je k Modravskému potoku. V době tání sněhu pak dříví plavit potokem...
Další nelehkou povinností lesního personálu bylo hájit zvěř proti pytlákům. Pytláctví místní obyvatelstvo pokládalo za tradiční právo a dobrou zábavu. Situace byla navíc komplikovaná blízkostí bavorské hranice, přes kterou, jak dokládají dílem Klostermannovy spisy, dílem soudní protokoly té doby, pronikali Bavoři do lesů Českého království jako domů. Střelnou zbraň si mohl na obou stranách hranice po skončených napoleonských válkách obstarat prakticky každý. Dnes vnímáme pytlácké historky jako určitý prvek romantického folkloru XIX. století. Jak ale situace ve skutečnosti vypadala, naznačuje služební příkaz knížete Josefa Schwarzenberga z roku 1817, který na Šumavě nařizuje vystřílení jelení zvěře jako příčiny krvavých konfliktů s pytláky. Toto vystřílení jelenů bylo skutečně dokončeno roku 1820. Nicméně zvyk je záležitost silná, a tak pytláci poté lovili alespoň v krajině zbylou srnčí zvěř.
Lesníci byli také povinni provázet majitele panství a jeho hosty při lovu. V oblasti Březníku připadal v úvahu pouze lov tetřevů, kteří zde po vystřílení jelenů byli pokládáni za jedinou vysokou zvěř, tedy zvěř lovecky určenou pouze majiteli panství a jeho vysokým hostům. Průběh takového lovu popsal zcela věrně právě Karel Klostermann. To ale netušil, že právě Březník bude významný svou tetřeví populací až do dnešních dnů.
Tetřevi se u nás totiž ocitli ve XX. století pod tak silným civilizačním tlakem, že téměř vyhynuli. Právě v oblasti Modravska se ale zachovala tetřeví populace až do dnešních dnů a stala se předmětem sporu. Po demontáži železné opony se turisté velice těšili do řadu let zakázaného, a tedy neviděného světa lesních samot, nicméně Národní park zrovna Modravsko zpřístupnil méně, než se očekávalo. Jedním z nejvýznamnějších důvodů byla právě přítomnost hnízdní populace tetřeva.
Protože turistický zájem o tuto lokalitu byl a je obrovský, ukázalo se nutné některé komunikace turistům zakázat, což vyvolalo hněv a pobouření. Tak povstala debata o Modrém sloupu, což je označení místa, kde stará a posléze minimálně užívaná cesta pana Heinzlina von Bader překonávala česko-bavorskou hranici a kde kdysi stával hraniční sloup v barvě bavorské modři. Tam by podle mínění mnohých měl vzniknout turistický hraniční přechod. Lidé přímo zodpovědní za dodržování Zákona 114/92 Sb. o ochraně přírody jsou ale poněkud jiného názoru a tvrdí, že prioritu by mělo mít právě zachování populace tetřeva. Turistika, a i ta nejšetrnější, je ovšem s životem tetřevů neslučitelná.

O Karlu Klostermannovi
Karel Klostermann oblasti centrální Šumavy věnoval více knih. Přímo na Březníku se odehrává Ze světa lesních samot. Název evokuje představu abstraktních lesních osamělých míst, míněny jsou ale velmi konkrétní stavby, skutečné lesní samoty.
Za starými časy monarchie udělal tečku už rok 1918, podstatné změny nastaly až po Mnichovu a následné válce, po odsunu našich německojazyčných spoluobčanů, a hlavně po únorovém puči. Tehdy se Březník stal součástí frontové linie uprostřed Evropy žijící ve zdánlivém míru. Kořánova myslivna sloužila jako sídlo roty Pohraniční stráže, což ji, souběžně s důkladností jejích stavitelů, paradoxně zachránilo před demolicí. Ostatní březnické stavby takové štěstí neměly.
Březník byl po dlouhých 40 let ztracen pro turisty i přátele literární historie. Po roce 1989 čekal objekt myslivny na rekonstrukci další roky, oprava proběhla v roce 2002, a od té doby poskytuje objekt turistům možnost skromného občerstvení a ovšem možnost návštěvy klostermannské expozice, která je i při svém malém rozměru neobyčejně hezká.
  
Autor přednáší na katedře biologie a ekologické výchovy Pedagogické fakulty UK