Analoga inzulinu
Inzulinová analoga mají obecně nižší intraindividuální variabilitu účinku a proto také mají lepší predikovatelnost metabolického efektu. Nástup účinku krátkodobě působících analog je do 15 minut po jejich aplikaci, konec relevantního účinku za 2 hodiny po aplikaci. Tím se krátkodobě působící analoga odlišují od krátkodobě působících inzulinů humánních, jejichž nástup je v průměru za 30 minut a doba účinku do 4–6 hodin po aplikaci. Důsledkem kratší doby účinkování je, že při převodu na krátkodobě působící analoga po druhé hodině od aplikace je nemocný již bez účinku inzulinu, který posiluje inzulin bazální. Proto je vhodné při převodu na analoga dávku inzulinu krátkodobého snížit o jednu pětinu až jednu třetinu, většinou je však současně potřeba zvýšit dávku inzulinu bazálního. Krátkodobá analoga inzulinu se aplikují patnáct minut před jídlem, je možné je aplikovat i se začátkem jídla, eventuálně i během jídla a po jídle. Ke snížení postprandiální glykémie však dojde pouze při aplikaci patnáct minut před jídlem.
Dlouhodobá analoga inzulinu mají predikovatelnější stabilnější postupné uvolňování do krevního oběhu. Díky tomu je možné 1–2 dávkami mnohem lépe napodobit bazální sekreci inzulinu, než je tomu u inzulinů humánních. U některých pacientů je při převodu na léčbu inzulinovými analogy možno očekávat i snížení celkové dávky inzulinu při zachování nebo dokonce i zlepšení kompenzace diabetu. Pro svou charakteristickou farmakokinetiku jsou krátkodobě účinná analoga v současnosti jednoznačně typem inzulinu volby pro použití do tzv. inzulinových pump (kontinuální subkutánní infuze inzulinu; CSII). Dlouhodobá inzulinová analoga mají zřetelně plošší průběh účinku ve srovnání s klasickým humánním NPH inzulinem. Samozřejmostí při podávání jak humánních inzulinů, tak inzulinových analog je jejich podávání pomocí inzulinových aplikátorů, což představuje přesnou a pro pacienty šetrnou metodu aplikace inzulinu.
Premixovaná analoga snižují náročnost na léčbu zejména pacientů vyššího věku se stabilním způsobem života. Vlastností těchto inzulinů, které mají nástup účinku za 10–20 minut po podání s maximem účinku 1–4 hodiny dle poměru rychle působícího analoga a pomalu působícího analoga, je prokázané snížení rizika hypoglykémie u starších pacientů. Tato léčba většinou umožňuje používat jeden druh inzulinového aplikátoru.
Bezpečnost inzulinových analog je diskutována především s ohledem na jejich možné promitogenní působení. Z tohoto hlediska jsou vyřazována již z preklinických studií analoga s tímto účinkem a firmy vyrábějící tyto léky zodpovědně prohlašují, že jejich podávání nepředstavuje riziko z hlediska možné kancerogeneze. Pro běžné použití byla již povolena krátkodobá analoga inzulinu ve všech stadiích těhotenství. U analog dlouhodobých s ohledem na podání v těhotenství kontrolované studie zatím probíhají, k běžnému užití pro gravidní zatím ještě nejsou uvolněna.
Cíle léčby diabetu je nutno vždy stanovovat individuálně, s ohledem na individuální profil nemoci u daného pacienta, individuální riziko komplikací a jeho prognózu. Tak indikací k léčbě analogy inzulinu může být u jednoho nemocného zejména zlepšení kompenzace a u druhého pak snížení rizika hypoglykémie.
Řada studií prokázala, že prosté převedení na léčbu analogy humánních inzulinů sice nevede jednoznačně k lepším hodnotám HbA1c, ale že při stejné úrovni kompenzace výrazně snižuje riziko hypoglykémie, což má důsledky jak zdravotní, tak ekonomické. Analoga tak vytvářejí prostor pro zlepšení kompenzace diabetu, neboť u většiny pacientů je právě otevřená nebo skrytá obava z hypoglykémie nejzávažnější překážkou pro dosažení cílových hodnot glykémie a glykovaného hemoglobinu.

Léčba inzulinovými analogy u pacientů s diabetes mellitus 1. typu
Diabetes mellitus 1. typu (DM 1) je důsledek autoimunní inzulitidy – zánětu Langerhansových ostrůvků pankreatu, v jejímž důsledku sekrece inzulinu klesá, až většinou postupně vymizí. Toto onemocnění se vyskytuje ve všech věkových obdobích, zhruba v 30 % ve věku do 30 let, výjimkou není ani manifestace v sedmém či osmém decéniu.
U starších osob je rozvoj příznaků diabetu často velmi pozvolný a nemocní někdy v počátečních stadiích onemocnění nejsou vždy léčeni inzulinem. Ten se však stává po několika týdnech či měsících nutnou léčbou. Absolutní nedostatek inzulinu má celou řadu důsledků, spojených s rozvojem hyperglykémie, polyurie, ketoacidózy, katabolizmu a s relativním nadbytkem glukagonu.
Zavedení inzulinové léčby Bantingem a Bestem v letech 1921/22 znamenalo skutečnou záchranu života milionům diabetiků 1. typu na celém světě. Teprve objev radioimunoeseje pro inzulin Bersonem a Yalowovou v roce 1959 dovolil kvantifikovat inzulinovou sekreci, popsat její bazální i stimulovanou složku a otevřít tak prostor pro fyziologickou substituci inzulinu. Principiálním přístupem pro terapii diabetu 1. typu se stala fyziologická substituce inzulinu, prováděná na podkladě simulace fyziologické sekrece inzulinu u zdravých. Díky tomu je u většiny nemocných diabetem 1. typu podáván inzulin v systému intenzifikované terapie, která je charakterizována podáváním inzulinu bazálního, zpravidla v 1–2 dávkách (většinou před spaním a ráno) a inzulinu preprandiálního, podávaného 30–15 minut před jídlem. Podobný režim můžeme nabídnout i nemocným léčeným inzulinovou pumpou, v odborné terminologii mluvíme o bazální rychlosti inzulinu (v IU/hod) a o bolusové dávce (v IU).
Systémy podávání inzulinu intenzifikovanou terapií či pumpou jsou základním požadavkem pro dosažení glykémie a glykovaného hemoglobinu co nejbližší normálním hodnotám. Dobrá kontrola hodnot glykémie a glykovaného hemoglobinu je vedle nutnosti udržení normálního arteriálního krevního tlaku zásadním předpokladem pro prevenci specifických chronických komplikací diabetu, tedy diabetické nefropatie, retinopatie a neuropatie včetně prevence diabetické nohy.

Indikace k terapii inzulinovými analogy
Lékem první volby jsou inzulinová analoga u těch recentních diabetiků 1. typu, kde je předpoklad potřeby flexibility inzulinového režimu z důvodu pracovních aktivit, sportu, koníčků atd. s výhodou edukace zaměřené přímo k této léčbě (dieta, čas aplikace inzulinu apod).
K převodu z humánních inzulinů na analoga jsou obecně indikováni ti pacienti, u kterých nelze stávající léčbou dosáhnout cílových hodnot metabolické kompenzace. Cílem převodu na inzulinová analoga je také řešení specifických problémů terapie:

• Krátkodobá inzulinová analoga je možné využívat s výhodou v případě postprandiální hyperglykémie, nebo interprandiální hypoglykémie
• Cílem převodu na léčbu analogy může být potřeba redukce hmotnosti
• Dlouhodobá analoga je nutno upřednostňovat v případech, kdy za pomoci humánních inzulinů nelze dosáhnout uspokojivých glykémií ráno nalačno, případně u nočních hypoglykémií
• Plné využití výhod léčby inzulinovými analogy je možné pouze v případě, že jsou k terapii DM 1 použita současně krátkodobě účinná i dlouhodobě účinná analoga, proto je indikací převodu z humánního inzulinu NPH na dlouhodobě účinný analog i stávající léčba krátkodobě účinným analogem
• Typickou indikací k převodu na léčbu analogy je tzv. labilní diabetes mellitus
• Hypoglykémie při sportu – vstřebávání inzulinu glarginu není ovlivněno intenzitou fyzické aktivity

 
Zahájení terapie inzulinovými analogy u recentního pacienta s diabetem 1. typu
V případě iniciace inzulinové terapie (recentní DM 1) je nutno zahajovat malými dávkami (4–6 IU) krátkodobého analoga preprandiálně a tyto individuálně upravovat dle citlivosti nemocného na účinek inzulinu na základě hodnocení postprandiální glykémie ve vztahu k hodnotě nalačno. Při rovnoměrném rozložení celodenního příjmu potravy budou tyto dávky velmi podobné před hlavními jídly, v případě odlišných zvyklostí nemocného musí velikost dávek inzulinu kopírovat proporcionalitu rozdělení jídla v průběhu dne. Současně zahajujeme i podávání malé dávky (8–10 IU) dlouhodobého analoga, jehož dávku titrujeme na dosažení optimální glykémie ráno nalačno. Poměr krátkodobého a dlouhodobého analoga by měl být optimálně 50:50 (s možností individuálních odchylek, zejména při zachovalé zbytkové sekreci inzulinu). Při aplikaci inzulinu glarginu stačí v naprosté většině případů aplikace jednou denně, u inzulinu detemiru je u pacientů s vyhaslou sekrecí nutná aplikace dvakrát.
V případě převodu z humánního inzulinu na analoga většinou vycházíme z dosavadní dávky inzulinu. Úpravy provádíme podle stejných pravidel. Poměr potřeby krátkodobého a dlouhodobého analoga se blíží 50:50 (odpovídá fyziologickému poměru sekrece bazální a postprandiální u zdravé osoby). V případě, že byl pacient na dvou dávkách inzulinu NPH, se tedy obvykle výrazně nemění, v případě, že měl jen jednu dávku NPH inzulinu, dochází většinou k navyšování dlouhodobě působícího analoga na úkor snižování krátkodobě působícího analoga. Je však nutné respektovat individuální rozdíly.

Principy terapie analogy u pacientů s diabetem 1. typu
Taktika převodu z terapie humánními inzuliny (krátce působící inzuliny + NPH inzulin) na inzulinová analoga (ultrakrátce působící inzuliny + detemir/ glargin) se liší podle počtu aplikací bazálního analoga inzulinu.

Jedna dávka bazálního analoga inzulinu
Při návrhu léčby analogy je vhodné vycházet z následujících principů

• Celková denní dávka inzulinu se nezmění
• Poměr bazální a bolusové dávky bude asi 50:50 celkové denní dávky
• Dávka bazálního inzulinu Pokud měl nemocný NPH v 1 dávce na noc, pak je úvodní dávka bazálního analoga stejná nebo asi o 10–20 % vyšší než původní dávka NPH inzulinu Pokud měl nemocný NPH ve 2 dávkách denně, pak je úvodní dávka bazálního analoga asi o 30 % nižší, než byla celková dávka NPH za den (při použití detemiru je vhodné ponechat inzulin rozdělený do dvou denních dávek)
• Doba aplikace: Na rozdíl od NPH inzulinu, který v intenzifikovaném režimu musíme podávat na noc, je možné bazální analog aplikovat již ve večerních hodinách před večeří. Inzulin glargin můžeme podávat libovolně
• Dávkování ultrakrátce působících analog přizpůsobíme změnám v dávce bazálního inzulinu

Další postup vychází z principu titrace základní dávky inzulinu.

• Doladíme dávky bazálního a ultrakrátce působícího inzulinu. Úpravy dávek provádí nemocný sám na základě selfmonitoringu glykémií • Dávku bazálního inzulinu večer upravujeme dle lačné glykémie, event. dle glykémie v noci mezi 2. a 3. hodinou
• Cílem je dosáhnout hodnot glykémie nalačno mezi 4–6 mmol/l, bez nočních hypoglykémií
• Je-li hodnota glykémie nalačno nad 6 mmol/l, zvyšujeme večerní dávku bazálního inzulinu o 1–2 IU, dávku měníme nejdříve za 3 dny po poslední změně
• Pokud se objeví noční hypoglykémie, snížíme dávku na poslední bezpečnou •
•  Dávky ultrakrátce působícího inzulinu přizpůsobuje nemocný dietnímu příjmu a plánované fyzické aktivitě a upravuje podle pre- a postprandiální glykémie (PPG)
• Cílem je glykémie nalačno a preprandiálně mezi 4–6 mmol/l a postprandiální glykémie mezi 6–8 mmol/l, vzestup glykémie po jídle max. o 2 mmol/l

Dvě dávky bazálního analoga inzulinu
Aplikaci bazálního analoga rozděleného do dvou dávek můžeme použít ihned při zahájení léčby inzulinovými analogy (většinou nutné při léčbě detemirem). Dále, při neuspokojivé kompenzaci při jedné dávce bazálního analoga, pokud přetrvávají ranní hyperglykémie a objevují se noční hypoglykémie nebo dávka stoupá nad 36 IU/den. Speciálním případem je situace, kdy inzulin „nedotahuje“ a objevují se hyperglykémie před večeří.

Při návrhu léčby je vhodné vycházet z následujících principů •

• Celková denní dávka inzulinu se nezmění
• Poměr bazální a bolusové dávky bude asi 2:1
• Jednotlivé dávky ultrakrátkých analog budou asi o 20–30 % nižší než byly dávky krátce působících inzulinů a úvodní dávky detemiru/glarginu budou o cca 10–30 % vyšší než byly dávky NPH ve dvou dávkách
• Bazální inzulin podáváme obvykle ráno před snídaní a večer před večeří
• Poměr ranní a večerní dávky bazálního inzulinu je 1:1 až 2:1
• Doladíme dávky bazálního a ultrakrátce působícího inzulinu. Úpravy dávek provádí nemocný sám na základě selfmonitoringu glykémií

Další postup vychází z principu titrace základní dávky inzulinu, je shodný jako v případě jedné denní dávky dlouhodobého analoga, pouze dávku bazálního inzulinu ráno upravujeme podle hodnoty glykémie před večeří. Cílem je dosáhnout poměru v celkové dávce inzulinu bazálního a bolusového 50:50 celkové denní dávky.

Důvody k ukončení léčby inzulinovými analogy u pacientů s diabetem 1. typu
Důvody k ukončení léčby inzulinovými analogy u pacienta s diabetem 1. typu mohou vyvstat na straně nemocného, mohou být postulovány lékařem.
Důvodem, proč si přeje ukončit léčbu pacient, může být v případě krátkých analog skutečnost, že je dlouhodobě zvyklý na klasický inzulin a není schopen modifikovat léčbu, má hypoglykémie po jídle, nebo mu krátký analog „nedotahuje“. Mohou to být také paradoxně a výjimečně hypoglykémie u nemocných s těžkou viscerální neuropatií s poruchou evakuace žaludku. Pokud si pacient stěžuje na nízkou účinnost dlouhodobého analoga, je příčinou obvykle nedostatečná dávka bazálního analoga, která v takovém případě nedosahuje obvykle ani 30 % celkové dávky inzulinu.

Lékař si přeje ukončit léčbu v případech medicínsky zdůvodněných:

• Hypoglykémie po jídle při těžké viscerální neuropatii – krátký analog – změna na humánní inzulin s ponecháním bazálního analoga.
• Trvající špatná kompenzace po převedení na inzulinová analoga, špatná kompliance – pacient se neměří, glykémie výrazně kolísají během 24 hodin a převedení na analoga provedeno lékařem z určité beznaděje pro chronickou výraznou dekompenzaci diabetu. Pokud nejsou jiné důvody, které ospravedlňují léčbu analogy (snížení počtu hypoglykémií) je indikované léčbu ukončit a vrátit se zpět na humánní inzuliny. Léčba analogy v tomto případě není efektivní. Testovací období léčby analogy by mělo být však dostatečně dlouhé, jistě ne kratší než 6 měsíců, současně je třeba intenzivně pátrat po ostatních příčinách nedostatečné kompliance pacienta, slabé motivaci.
• Speciální pozornost zasluhuje situace, kdy trvá špatná kompenzace, ale zdá se být dobrá kompliance – pacient měří glykémii v dostatečné fekvenci, snaží se spolupracovat. Příčinou špatné kompenzace může být známá nemoc či okolnost (dialýza, viscerální neuropatie, léčba kortikoidy, hypothyreóza, Addisonova nemoc, celiakie, deprese, laktózová intolerance, inzulinová rezistence atd.), Někdy se ji však podaří odhalit pouze velmi pečlivým a opakovaným vyšetřením pacienta, terapie a životního režimu (kolísání glykémií, opakované hypoglykémie).

Pokud byla indikací špatná kompenzace, je indikována léčba inzulinovou pumpou, pokud pacient s léčbou souhlasí a pokud léčbu zvládá. Pokud není možná léčba pumpou, je nutné ukončení léčby analogy zvážit individuálně. U některých, zvláště mladších pacientů může ukončení léčby analogy způsobit podstatné zhoršení kompenzace navozením pocitu beznaděje (podobná práce je při ukončení léčby pumpou u dětí). Kolísání glykémií lze hodnotit pomocí směrodatných odchylek glykémií z glukometru, pokud se pacient měří 3 a vícekrát denně, nebo lépe pomocí senzoru. Pokud je prokázáno nižší kolísání glykémií, je vhodné léčbu ponechat. V případě snížení počtu hypoglykémií je indikováno v léčbě pokračovat, i když je to jediný pozitivní ukazatel léčby.
Pokud nedojde k snížení počtu hypoglykémií, pak je indikována léčba pomocí pumpy, nebo izolovaná transplantace pankreatu. Zvláštním případem jsou dále hypoglykémie vznikající při sportu – pokud nedojde k snížení počtu hypoglykémií při sportu, je indikovaná léčba CSII.

Důvody k převodu na léčbu CSII u pacientů s diabetem 1. typu
Převod z klasické intenzifikované léčby na léčbu CSII není v pravém smyslu ukončením léčby inzulinovými analogy, neboť by současně neměl být do inzulinové pumpy užíván jiný inzulin než krátkodobě účinný analog.
Spornou indikací se může zdát přání pacienta. Pokud však je dobrá kompliance a pacient má dobrý důvod, je převod na léčbu CSII vhodný. Z hlediska odborného jsou indikace k převodu na léčbu CSII dobře definovány. Vždy je však nutné s odstupem několika měsíců vyhodnotit potenciální přínos CSII zejména s ohledem na důvod, pro který byla léčba indikována. Základními důvody pro vyzkoušení CSII jsou u pacientů s diabetem 1. typu následující:

• Trvající špatná kompenzace se snahou pacienta o spolupráci – léčba pomocí CSII může být efektivní
• Těžká inzulinová rezistence – léčba CSII může být efektivní
• Fenomén úsvitu – prokázaný i při léčbě analogy – jednoznačná indikace
• Pacient nevnímá hypoglykémie – výrazný efekt kombinace pumpy a senzoru
• Těžké hypoglykémie u pacienta s labilním diabetem (zde je nutnou podmínkou schopnost nemocného pochopit princip léčby)
•  Opakované hypoglykémie při fyzické zátěži (sport, práce)
•  Těhotenství (nutno s dostatečným předstihem, v prekoncepční přípravě u jinak nedokonale kompenzovaných pacientek, převod na CSII během těhotenství může nemocnou i poškodit)
•  Hemodialýza – léčba CSII je efektivní, mění se rezistence, lze měnit bazální dávku

Léčba CSII je dle literárních pramenů z hlediska HbA1c téměř srovnatelně účinná jako intenzifikovaná inzulinová léčba pomocí analog u pacientů s dobrou nebo výbornou kompenzací. Její účinek se zvyšuje proti intenzifikované inzulinové léčbě pomocí analog při chronické špatné kompenzaci diabetu.
V současné době jsou používána výhradně krátkodobá analoga při léčbě CSII, protože vedou k výraznějšímu poklesu HbA1c (přibližně o 0,3 %) ve srovnání s humánními inzuliny. Pokud je indikováno ukončení léčby pumpou pro nezlepšení nebo i zhoršení kompenzace u těch nemocných, u nichž byla CSII zahájena přímo z léčby humánními inzuliny, je indikována intenzifikovaná inzulinová léčba pomocí analog, která může vést ke zlepšení kompenzace diabetu.

Léčba inzulinovými analogy u pacientů s diabetes mellitus 2. typu
Podrobné informace o léčbě analogy u pacientů s diabetes mellitus 2. typu jsou uvedeny v plném znění textu na webových stránkách časopisu
 www.sanquis.cz/index.php?linkID=pls80&kat=1

Slepota, selhání ledvin, amputace, infarkt myokardu, mozkové příhody

– jsou tragické pro nemocného a jeho rodinu, hospodářsky devastují zdravotní systémy a národní ekonomiky

– vedle nezbytných investic do nákladných technologií (hemodialýza, arteriální stenty...) je nutné se rozhodnout, zda investovat do primární i sekundární prevence diabetu

– diabetologie, zvláště česká, je ale podfinancovaná

– přitom jde o typickou investici do budoucnosti

Arshag D, Narrative Review: A Rational Approach to Starting Insulin Therapy.
Annals of Internal Medicíně, vol 145, no 2:125-135

Chapman T. et al. Insulin Detemir. A Review of its Use in the Management of Type 1 and 2 Diabetes Mellitus. Drugs 2004; 64 (22): 2577-2595

Choe Ch. et al. New Therapeutic Options for Treating Type-2
Diabetes: A Review of Insulin Analogs and Premixed Insulin Analogs. Journal of the National Medical Association vol. 99, No. 4, April 2007

Garber A. J. et al Premixed Insulin Analogues for the Treatment of Diabetes Mellitus. Drugs 2006; 66 (1): 31-49

Gough S. C. L. et al. A review of human and analogue insulin trials, Diabetes Research and Clinical Practice 2006

Haycox A. et al. Insulin Aspart: An Evidence-Based Medicine Review. Clin Drug Invest 2004; 24 (12): 695-717

Heise T. et al. Lower Within-Subject Variability of Insulin Detemir in Comparison to NPH Insulin and Insulin Glargine in People with Type 1 Diabetes. Diabetes 2004;53(6):1614-20

Hermansen K. et al. Insulin analogues (insulin detemir and insulin aspart) versus traditional human insulins (NPH insulin and regular human insulin) in basal-bolus therapy for patients with type 1 diabetes. Diabetologia 2004;47(4):622-9

Hirsch I. B. et al. Insulin Analogues. N Engl J Med 2005;352:174-83.

Holman R. R. et al.  Addition of Biphasic, Prandial, or Basal Insulin to Oral Therapy in Type 2 Diabetes.  The New England Journal of Medicine, 2007

Horvath K. Long-acting insulin analogues versus NPH insulin (human isophane insulin) for type 2 diabetes mellitus (Review). The Cochrane Library 2007, Issue 2

Kamal A. D. et al. Safety and side effects of the insulin analogues. Expert Opin. Drug Saf. (2006) 5(1)

Riddle M.C. et al.  The Treat-to-Target Trial. Randomized addition of glargine or human NPH insulin to oral therapy of type 2 diabetic patients. Diabetes Care 26:3080–3086, 2003

Rolla A. R. et al. Practical Approaches to Insulin Therapy for Type 2 Diabetes Mellitus with Premixed Insulin Analogues. Clinical Therapeutics, vol. 27, no 8, 2005

Rosenstock J. et al: A randomized, 52-week, treat-to-target trial comparing insulin detemir with insulin glargin when administered as add-on to glucose-lowering drugs in insulin-naive people with type 2 diabetes. Diabetologia 2008; 51: 408-416

Siebenhofer, A. et al. Meta-analysis of short-acting insulin analogues in adult patients with type 1 diabetes: continuous subcutaneous insulin infusion versus injection therapy. Diabetologia (2004) 47:1895–1905

Strange P. et al. Treat-to-Target Insulin Titration Algorithms When Initiating Long or Intermediate Acting Insulin in Type 2 Diabetes. Journal of Diabetes Science and Technology Volume 1, Issue 4, July 2007

Yokoyama H. et al. Efficacy of conversion from bedtime NPH insulin to morning
insulin glargine in type 2 diabetic patients on basal-prandial insulin therapy. Diabetes Research and Clinical Practice 73 (2006) 35–40

The Diabetes Control and Complications Trial/Epidemiology of Diabetes Interventions
and Complications (DCCT/EDIC) Study Research Group. Intensive Diabetes Treatment and Cardiovascular Disease in Patients with Type 1 Diabetes. The New England Journal of Medicine. December 22, 2005, vol. 353, no. 25.

The DECODE Study Group. Glucose Tolerance and Cardiovascular Mortality. Comparison of fasting and 2-hour diagnostic criteria. Arch Intern Med 2001, 161: 397-404

Standardy péče o diabetes mellitus 1. typu. ČDS 2007

Standardy péče o diabetes mellitus 2. typu. ČDS 2007

Global Guideline for Type 2 Diabetes. IDF 2005

ACE/AACE Diabetes Road Map Task Force. Road maps to achieve glycemic control in type 2 diabetes mellitus. Endocrine Practice Vol 13 No. 3, 2007

Souhrn údajů o přípravku, Apidra (inzulin glulisin)

Souhrn údajů o přípravku, Humalog (inzulin lispro)

Souhrn údajů o přípravku, NovoRapid (inzulin aspart)

Souhrn údajů o přípravku, Humalog Mix 25, 50, 70 (inzulin lispro mix 25, 50, 70)

Souhrn údajů o přípravku, NovoMix 30 (bifazický inzulin aspart)

Souhrn údajů o přípravku, Lantus (inzulin glargin)

Souhrn údajů o přípravku, Levemir (inzulin detemir)