Oáza na okraji industriální zóny
Těžký průmysl vtiskl ostravskému regionu svůj charakter, a když jím projíždíme autem, jaksi automaticky očekáváme, že se na horizontu budou vypínat komíny, těžní věže a vysoké pece. Jen pár kilometrů od Hukvald postaví automobilka Hyundai a její dodavatelé nové továrny, součástky pro automobily se budou vozit po silnici, která část Hukvald protíná. Centrum obce leží naštěstí stranou, lesy a kopce ji izolují od průmyslových zón a do Beskyd je to blíž než k ostravským haldám. Zapomenuté oázy ještě existují.
Hukvaldy byly letním sídlem olomouckých arcibiskupů a do poloviny 19. století správním centrem celého regionu. Mají všechny atributy významnější obce - kostel, starou školu, zámeček, kdysi tam byl dokonce malý pivovar. A je tam něco navíc. Přímo z centra obce se barokní branou vstupuje na území rozsáhlé obory, které je po staletí vyhrazeno přírodě v kultivované podobě. Nečekejme proto prales jako v Boubíně, jsme ostatně na bývalém církevním území, kde by něco takového bylo považované za příliš pohanské. Hukvaldská obora se podobá anglickému parku, logos řádu si dlouhodobou „údržbou“ podmanil chaos přírody, byť ne úplně. Návštěvníci nesmějí opustit hlavní cestu, a možná je to pro jejich dobro, protože v temných zákoutích lesa se může stát ledacos.
Vládce obory se jmenuje Milan Koutný a sedí proti mně v zelené kšiltovce na zelené omšelé sedačce v kanceláři hájovny na kraji obory. Kolorit doplňují lovecké trofeje na zdi, nejmodernějším kusem nábytku je zažloutlé PC tak z poloviny devadesátých let. Můžeme říci, že oborník Koutný je zatím posledním následovníkem Honzy Jiříka z Fulštejna, který pracoval v 16. století pro zakladatele obory biskupa Viléma Prusínovského. Dnes ovšem patří obora Lesům ČR, církvi ji sebrali jako všechno po roce 1948. Výjimečnost hukvaldské obory vidí Koutný především v silném prolínání turistického a kulturního ruchu s myslivectvím a lesnictvím: „Každý rok je zde hudební festival, na který přijíždějí tisíce lidí, zároveň tady pobíhají stáda daňků a kamzíků.“
Nejstarší stromy v oboře jsou staré 250 až 300 let, a tak bezpečně pamatují Janáčka. Jinak na nich není nic zvlášť významného, snad kromě sedmi buků, které mají působením eroze odhalen kořenový systém. Když jdou stromy stářím k zemi, ponechávají se z „estetických důvodů“ jejich torza, jinak se zde běžně těží. „Chov zvěře je důležitější než těžba dřeva,“ zdůrazňuje Milan Koutný a jeho slova podkresluje zvuk motorové pily zvenčí. I když je sobota, i dnes odstraňují dřevorubci následky kalamity. Symetričnost, s jakou byla obora založená, má i po staletích svůj půvab. Boční cesty lemují aleje dubů a buků, seskupení stromů na mýtinách občas připomíná kameny v japonské zenové zahradě - také se z různých pozorovacích úhlů mění jejich kompozice.
Geografickým vrcholem obory je zřícenina hradu Hukvaldy, pojmenovaná stejně jako obec po rodišti kolonizátora zdejšího území Arnolda z Hückenswagenu. Hrad byl rozsáhlý a dobře opevněný, odolal dvojímu obléhání Švédů za třicetileté války, po požáru v roce 1762 se však postupně rozpadal do podoby dnešní zříceniny. Jak nahoře, tak dole, říkají hermetici. Jakýmsi plebejským protipólem aristokratické zříceniny je ruina hotelu Hukvaldy dole v obci. Kdysi živé místo změnilo po revoluci několikrát majitele a jeho další osud je nejistý. Další a možná poslední jizvou na tváři obce je tradičně hranatá prodejna Jednoty, se kterou vedou nerovný boj sochy svatých Jana Nepomuckého a Floriána, stojící pár metrů před ní.

Narozen na Hukvaldech
Hukvaldy těží ze svého nejvýznamnějšího rodáka Leoše Janáčka. Ve znaku mají lišku s lyrou, informační tabule s portréty Janáčka ukazují na důležitá místa a kávu a zákusky servírují v cukrárně U lišky Bystroušky. Leošův otec Jiří Janáček se s rodinou přistěhoval na Hukvaldy v roce 1848 a jeho existence učitele tam byla těžká. Místní neměli ke škole důvěru, neposílali do ní své děti a neplatili školné. „Nemá-li učitel zmrznout a onemocnět s celou rodinou, je nejvýše nutno, aby do jeho vlhké obytné světnice se postavila nová kamna, což se ostatně mělo stát už před více léty,“ stěžoval si v roce 1851 na životní podmínky ve vlhké a studené škole. Kamna však dostal až za sedm let, mezitím onemocněl revmatismem a srdečními potížemi. Manželka Amálie porodila na Hukvaldech devět dětí, pět ale záhy umřelo. Leoš se narodil 3. července 1854 „ve škole, v té jizbě, co se dívá jedním okem na kostel a druhým na pivovar“, jak vzpomíná ve svých pamětech.
Milan Kundera považuje Janáčka za autora, který odolal pokušení „romantické lži“, který se nenechal zlákat operní pompou a sentimentalismem („paradigmatem kýče“) jako Wagner, a řadí ho po bok největších literárních osobností jeho doby - Kafky, Brocha, Musila, Gombrowitze a Freuda: „Estetikou svého díla patří Janáček k těmto velkým (a osamělým) antiromantikům střední Evropy. I když zasvětil celý svůj život opeře, měl vůči její tradici, vůči jejímu duchu, vůči její gestikulaci stejně kritický vztah jako oni.“
Můžeme to považovat trochu za paradox. Janáček vyrůstá -z dnešního pohledu - v romantickém prostředí lesní obory s romantickou zříceninou hradu, a tak na prostředí svého dětství vzpomíná velmi lyricky: „Moje Babí hůrka? Pně stromů až husto; tratí se kdesi ve svahu -nedohlédneš. Mravenci velicí, kousaví. Borůvky sbírat zapomínáš. Teskno. Velká mez. Vidíš jen její kousek; chodníček sem vpadá, a kam běží, nedíváš se. Šedý a mez zelená a děcko dovádí tu!“ Jako autor však odmítne tradiční operní romantický patos a končí Lišku Bystroušku koktáním žáby. A nepodléhá nátlaku svého přítele Maxe Broda, že končit žábou není možné a že oslava „přírody a věčné síly mládí“ by byla lepší.
Janáček byl ve své podstatě emocionální venkovský člověk. Pro intuitivní způsob tvorby ho dokonce nazývali geniálním primitivem. Život na venkově byl nesentimentální, realistický a tvrdý. Jako malý kluk zažil smrt sourozenců, od jedenácti let byl odkázán sám na sebe v cizím a dalekém Brně, o rok později umírá otec, protože nedostal včas kamna. „Každý člověk se snaží ustavičně proměňovat svůj život v mýtus, snaží se tak říkajíc přepsat do veršů, zahalit do veršů (do špatných veršů),“ píše Milan Kundera v eseji Hledání přítomného času. A na jiném místě pokračuje: „Hází přes přítomný okamžik závoj upletený z klišé, aby za ním zmizela tvář skutečnosti. Aby ses nikdy nedověděl, co jsi žil.“ To však není Janáčkův případ. Když umírá jeho dcera Olga, zapisuje si Janáček intonaci jejích posledních slov, stejně jako si dřív zaznamenával hovory obyčejných lidí na ulici nebo v hospodě. V tragickém okamžiku zaznamenává Janáček „tvář skutečnosti“ po svém způsobu - do notového záznamu.

Velký návrat
Dvanáctiletý Janáček nemohl přijet z Brna na pohřeb svého otce a nepřijel ani na pohřeb matky v roce 1884, protože byl nejspíš nemocný. O pár let později se vrací na Hukvaldy pravidelně, navazuje nové společenské vztahy a poslouchá lašské hudce a zpěváky. Fotografie z té doby zachycují statného Janáčka ve společnosti přátel z „Kroužku pod akátem“, neformální skupiny lidí, která se setkávala na volném prostranství za kostelem. Na Hukvaldech také působí Čtenářsko-pěvecký spolek, založený ještě Leošovým otcem. Oběma věnuje Janáček své skladby.
Pravidelný kontakt s rodným prostředím a lidovými muzikanty má dopad na Janáčkovu tvorbu. V letech 1889-1890 komponuje Lašské tance, s Františkem Bartošem vydává Kytici národních písní moravských, na přelomu století pak píše Její pastorkyňu. Nejvíc spojuje Hukvaldy a Janáčkovo dílo opera Příhody lišky Bystroušky. „Původní“ liška Bystrouška z Těsnohlídkových fejetonů ovšem pobíhala v lesích okolo Bílovice nad Svitavou a dodnes si tam na ni činí nárok. Ale Janáček pozoroval liščí nory v okolí Hukvald, a tak je socha lišky Bystroušky s ohmataným čumákem a ještě víc ohmataným ocasem (ano, Sigmund Freud se narodil osm kilometrů odsud, „za kopcem“ v Příboře) doma v oboře.
Janáček představuje zvláštní typ autora, který se prosadil až v druhé polovině života a naplno tvořil ve věku, kdy už jiní paběrkují nebo píší paměti. Její pastorkyňa měla premiéru v roce 1904, kdy Janáčkovi bylo padesát, Lišku Bystroušku začal komponovat v 67 letech a poslední mistrovské dílo, nedokončenou operu Z mrtvého domu, dokonce v 73 letech. „Starý a mladický Janáček je zdaleka nejoriginálnější z českých současných skladatelů,“ napsal Romain Rolland.
Sexuální a tvůrčí pud jdou ruku v ruce, bez velkého libida to někdy nejde, vzpomeňme na Picassa. A Janáčkovo libido nebylo zjevně o nic menší, „měl rád pivo a ženské“, jak se o něm dodnes traduje. Ale pověsti o milostných vzplanutích, o levobočcích v každé vesnicí v okolí Hukvald lze považovat za přehnané. Byla jiná doba a morálka. Ke komponování však Janáček erotickou inspiraci potřeboval. „Já vím, že třeba mnohdy být skladateli v blízkosti ohně,“ vysvětluje v dopise své ženě Zdeňce, která byla zneklidněna jeho poměrem s Kamilou Stösslovou z Písku. Napsal ji 600 milostných dopisů! Pro veřejnost měl mnohem korektnější vysvětlení zdrojů své kreativity: „Držím se kořenů života našeho lidu, proto rostu a nepodléhám.“
Po pražské premiéře Její pastorkyně v roce 1916 byl zlovolně opomíjený skladatel konečně vzat na vědomí a stal se známým doma i ve světě. Na Hukvaldech neváhali a za pár měsíců jmenovali Janáčka čestným občanem. Na Silvestra roku 1921 kupuje Janáček na Hukvaldech od své sestry dům, později přikoupil ještě kus lesa na Babí hůrce. Obvykle tam tráví prázdniny, jezdí tam ovšem odpočívat i v průběhu roku: „Tož jsem zase ve zdejší krásné krajině. To bychom šli oborou, daňci vlevo vpravo - krásné rovné cesty na dvě hodiny!“ píše Kamile Stösslové. Stává se dokonce členem místního Sokola.
Je nedělní ráno, rok 2007, staré ženy přicházejí na mši do kostela svatého Maxmiliána, jedna za druhou. Paní Ludmile Kubalové je 84 let, na Janáčka má jedinou vzpomínku z léta 1928: „Seděl sám na lavičce pod sochou Panenky Marie u brány do obory, s velkou hřívou bílých vlasů. Běžela jsem domů a křičela, že jsem viděla Pána Boha.“ Lašskému bohovi hudby v té době zbývá několik posledních týdnů života.

Co zbylo
Na přelomu července a srpna 1928 se Janáček vrací na Hukvaldy naposled. Prochází se s Kamilou v okolních lesích: „A políbil jsem Tě. A sedíš vedle mě a já šťasten a kliden. Tak ubíhají dny asi andělům...“ Skladatel však na procházce nachladl a druhý den píše mnohem prozaičtější vzkaz doktorovi: „Račte mne ještě ráno navštíviti. Mám s uchem potíže.“ Nachlazení však přeroste v oboustranný zápal plic a v neděli 12. srpna Janáček umírá v ostravské nemocnici.
Skladatel byl pochován v Brně, ale můžeme si namlouvat, že někde na Hukvaldech zůstal kus jeho ducha. Už v roce 1926 pověsili s velkou pompou na školu pamětní desku s jeho portrétem, za jeho života instalovali bustu v městských sadech v nedalekém Štramberku. Bezdětný Janáček odkázal svůj hukvaldský dům a kus lesa obci.
Fotograf Josef Sudek měl rád Janáčkovu hudbu i prostředí, proto navštěvoval Hukvaldy dvacet let. Se skladatelem má některé společné rysy - také byl solitér a slávy a světového uznání se mu dostalo až ve zralém věku. Sudek přebýval u oborníka Františka Chovance, v dřevěné hájovně na samém konci obory, který mu občas dělal průvodce. Zdeněk Chovanec převzal po otci obornictví i vzpomínky na Sudka: „Smýčil kameru tou jednou rukou. Jen se rozednilo, a už šel do terénu.“
Výsledkem Sudkových návštěv je kniha Janáček - Hukvaldy, vydaná v roce 1971 Supraphonem. Jako celek nepředstavuje Sudkův majstrštyk, na mnoha fotografiích Mistr jen popisuje prostředí vesnice nebo hradu. Na záběrech z obory nebo Janáčkova domu ale probleskává Sudkova genialita, zejména na sérii fotografií židle, přes jejíž opěradlo přepadává sluncem ozářená záclona. Tohle se na digitál vyfotit nedá. Sudek zařadil do souboru několik skvělých panoramat okolní krajiny a na nich bohužel vidíme její estetický úpadek v posledních desetiletích. Na starých obrázcích jsou dominantami dřevěná zvonice nebo vkusné venkovské stavby, dnes při pohledu ze stejného místa najdeme zvonici také, ovšem obzor kazí několikeré vedení elektrického napětí. Dřevěná stavení časem transformovala v škaredé hranaté kostky.
Sudkova kniha trochu komplikuje život Karlu Dohnalovi z Fondu Janáčkovy Hukvaldy. Veřejnost očekává, že najde vybavení domu ve stavu, jak je zachytil Sudek. „Po smrti Janáčka zde žila tři roky jeho sestra, s nábytkem se různě hýbalo.“ Kde stálo harmonium nebo psací souprava, může být nakonec jedno, jejich pamětnická cena se tím nesníží. I když Janáček jezdil na Hukvaldy spíš odpočívat, i tady vznikala hudba, která je stále živá. Kromě péče o dům organizuje nadace každý rok hudební festival. Janáčkovo dílo je tak možné slyšet v prostředí, z kterého vzešlo.

(V textu jsou použity citace z knihy Narozen na Hukvaldech Jarmily Procházkové a Bohumíra Volného)

Autor působí v časopise Respekt
Foto Günter Bartoš