|
reklama
| Česká škola bez příkras |
| Pavel Kočička |
 |
zpět na obsah aktuálního čísla |
Začíná školní rok a děti opět zasednou do lavic. Ale co se vlastně budou učit? Co v dnešní výuce schází a co by se naopak mělo vymýtit? Jak by ideálně měla náplň jednotlivých předmětů vypadat? Odborníci píší o změnách, které by prospěly jejich předmětům.
|
|
Čeština: musíme rozvíjet funkční gramotnost
prof. PhDr. Dagmar Mocná, CSc., vedoucí katedry české literatury, PedF UK
Škola budoucnosti bude muset reflektovat skutečnost, že působí ve světě přeplněném informacemi, které tak samy o sobě ztrácejí na hodnotě; zásadní se v tomto světě stává schopnost získané informace používat, tzn. třídit, vyhodnocovat, nalézat mezi nimi souvislosti. Tradiční způsob výuky založený na poznatkovém encyklopedismu proto již v současnosti ustupuje tvořivějším metodám rozvíjejícím dovednostní stránky výuky.
|
|
|
Pro výuku českého jazyka, dosud založenou zejména na poznávání jeho systému a osvojování jeho spisovné normy (se značným důrazem na pravopisný trénink), to bude znamenat zásadní proměnu. Daleko větší pozornost bude muset být věnována budování tzv. funkční gramotnosti, tj. schopnosti porozumět textům rozmanitého funkčního zaměření a rovněž takové texty vytvářet. Tyto dovednosti se dosud víceméně předpokládaly, avšak v budoucnosti to už možné nebude, také proto, že v důsledku imigrace bude narůstat procento žáků, pro něž je čeština cizím jazykem, typologicky často velmi odlišným od jejich mateřštiny.
Ve výuce literatury bude třeba zohlednit skutečnost, že spontánní čtenářství beletrie u dětí i dospělých postupně odumírá; škola se v budoucnosti stane zásadním faktorem rozhodujícím o tom, zda se tuto aktivitu podaří zachovat, či zda podlehne široké nabídce audiovizuálních médií. Daleko větší prostor než dosud proto bude třeba věnovat rozvoji čtenářských dovedností, ale i samotnému návyku číst knihy. V souvislosti s tím nevyhnutelně dojde k omezení šíře poznatků z dějin české literatury, jež jsou dnes nejen na střední, nýbrž i na základní škole hlavní náplní literární výuky. Zájem učitelů i žáků se bude spontánně přesouvat k literatuře současné, a to v celé šíři jejích žánrů, a také k bohaté nabídce literatury světové.
|
|
Dějepis: Více hodin, více souvislostí
PaedDr. Helena Mandelová, předsedkyně Asociace učitelů dějepisu
|
|
Na uvažované téma o našem dějepise a jeho perspektivách lze na malém prostoru napsat jen několik glos. V současnosti totiž nejde jen o dějepis, ale o všeobecně vzdělávací školu vůbec – o její současný stav a probíhající změny, označované jako reforma. Bílá kniha z Lisabonu – O učící se společnosti, sepsaná týmem bruselských úředníků a evropských podnikatelů, sleduje hlavní cíl: připravit pracovní síly zajišťující evropské ekonomice konkurenceschopnost. Obsahuje pokyny k utváření tzv. kompetencí (učit se, komunikovat, pracovat s počítači atd.), o kultuře, etice a výchově charakteru, utváření hodnotového systému a humanitních oborech jen pár zmínek.
|
|
|
Evropskou směrnicí jsou ovlivněny i podmínky a obsah české reformy, a tím i okrajové místo dějepisu v našich školách.
Co by naopak bylo zapotřebí k tomu, aby historie zaujímala místo, jaké jí náleží? Podmínek je několik. Dobří učitelé, kvalitní výběr obsahu, odpovídající moderní pomůcky a přiměřený čas na výuku.
1/ Jací jsou čeští učitelé dějepisu, není známo. Každá škola o přijímání učitelů, výběru pomůcek i obsahu výuky rozhoduje sama, odbornost není nutná – podle zprávy ČŠI učilo D cca 25-28% pedagogů bez odbornosti.
Odborné vzdělání je starostí a odpovědností fakult. Didaktika má oproti minulosti minimální časový prostor. Absolventi většinou nejsou na praxi dostatečně připraveni. Spolupráce VŠ – MŠMT v tomto směru je minimální. Zrušením okresních a krajských pedagogických středisek zlikvidovalo ministerstvo systém dalšího – odborného i metodického – vzdělávání učitelů. Historické přednášky a semináře nabízejí jen za peníze soukromé firmy a ne všechny školy je učitelům hradí.
2/ Obsah výuky dějepisu si připravuje každá škola a každý učitel podle svého uvážení bez jakékoliv rady nebo pomoci, poskytované učitelům v zahraničí. Podklady jsou svým rozsahem v Evropě unikátní, pro čtyři roky výuky pouhé tři stránečky tzv. Rámcových vzdělávacích programů (RVP) s hesly např. Český stát a velmoci v 15.-18. století, vznik ČSR apod. Rozvržení do ročníků i výběr a rozsah jsou na každé škole jiné.
3/ Přípravu a nabídku všech pomůcek ministerstvo již počátkem 90. let předalo „trhu“. Nákladné a pro firmy nelukrativní didakticky zpracované dokumenty nebo filmy vhodné pro výuku chybí. Metodicky pojatý časopis u nás nemáme.
4/ Časová dotace pro dějepis je nejmenší od roku 1918. Dnes má ve čtyřech ročnících ZŠ přiděleno místo osmi jen šest hodin, na gymnáziích je podle RVP povinný dějepis jen v 1. a 2. ročníku, na středních odborných školách mají studenti D většinou jen 1 rok. Požaduje se výuka dějin 19. a 20. století, kterým bez znalosti kořenů těchto dějů většinou nelze dobře porozumět. Hlavně se má diskutovat – i není-li o čem. Navíc takovýto dějepis nemůže připravit mladého člověka na setkávání s minulostí v literatuře, historických památkách, muzeích nebo galeriích. Navštěvovat je a cestovat asi mají negramoti. O výchovném působení a využití obsahu dějin, příkladných osobností, činů a dějů jako podnětu k vlastnímu životu lze mluvit jen v omezené míře.
Bohužel oficiální propaganda („konečně konec biflování“) neseznámila veřejnost s podstatou, vedoucí u nás již více než deset let k poklesu vzdělanosti, jak to v současnosti konstatuje řada odborníků z vysokých škol.
Pokud by se přece jen podařilo získat zájem veřejnosti k opravdové diskusi o cílech a obsahu vzdělání na počátku 21. století, o škole, která by spojila naše nejlepší tradice – znalosti, aktivní činnosti žáků a rozvoj myšlení s požadavky moderní doby ve volbě obsahu i metod, pak by, myslím, byla naděje na pozitivní změny. V případě dějepisu se členové Asociace učitelů dějepisu již 15 let věnují takovýmto úvahám a měli by co nabídnout. K tomu důležitému by patřilo to, jak by dějepis mohl a měl přispívat k obohacení života jednotlivců i společnosti a to, jak by se toho dalo dosahovat. To však představuje další téma.
Fyzika: Méně diktování, víc pokusů
Prof. RNDr. Vladislav Navrátil, CSc., katedra fyziky PdF MU
|
|
Jednou z charakteristik našeho školství je skutečnost, že každý ministr školství se cítí povinen zavést svoji vlastní reformu (nebo alespoň reformičku) školství. Samotná skutečnost nemusí být na škodu, dnešní svět se mění velmi rychle a tyto změny by se alespoň zčásti měly obrážet i ve výuce mladé generace. Na škodu však může být fakt, že ministři se střídají tak rychle, že nestihnou dovést své (někdy i pozitivní) myšlenky do zdárného konce. Takže jedinou konstantou našeho školství zůstávají nízké platy učitelů, vzdor předvolebním slibům.
|
|
|
Přejděme však k tématu příspěvku: co by se mělo na školách vyučovat? I na tuto otázku je obtížné odpovědět. Češtináři budou argumentovat mluvnickými neznalostmi žáků a budou mít pravdu – mladá generace téměř nečte a když, tak necenzurovaný text z Internetu. Učitelé přírodních věd a matematici budou argumentovat tím, že přírodní vědy jsou základem všech věd technických a technika se rozvíjí skutečně mílovými kroky – a mají pravdu (přitom počet hodin např. fyziky a chemie a dokonce i matematiky klesá). I učitelé ostatních předmětů mají dostatek logických argumentů, aby podpořili důležitost výuky svých předmětů. Ve školách jsou v jedné třídě pospolu žáci velmi nadaní a i žáci nadaní méně (ale např. schopní manuálně). Učitel pak musí přizpůsobit výuku těm slabším, nadaní se nudí a jsou znechuceni. Proto mým prvním návrhem je specializace škol – školy, nebo alespoň třídy pro nadané a ostatní školy či třídy s výukou pozvolnější. Není v tom žádné elitářství, každý by měl možnost přejít z jednoho typu školy na druhý, když se jeho výsledky zlepší. Pokud by to bylo možné, mohlo by dojít i ke specializaci obsahové v rámci obou druhů škol (humanitní a přírodovědná). Stranou bych nechtěl nechat ani samotné učitelky a učitele. Většina z nich dělá svou práci s nadšením, ale rovnostářský způsob odměňování (pan ředitel to prémiemi nespraví) přímo zabíjí iniciativu. Bylo by tedy třeba zavést systém dalšího vzdělávání učitelů, povinný pro všechny a opravňující je k vyššímu ohodnocení (systém atestací, osvědčený u lékařů).
Nyní bych se však rád soustředil na výuku fyziky, která je mi nejbližší. Na Katedře fyziky Pedagogické fakulty Masarykovy Univerzity jsou vzděláváni budoucí učitelé fyziky pro ZŠ a nižší ročníky gymnázia. Učitelé na této katedře se snaží studentům kromě vlastní výuky vštípit lásku k fyzice, úctu k významným fyzikům minulosti a přítomnosti. Studenti se zprvu samozřejmě pouze teoreticky učí didaktice fyziky, ale je dbáno i na vzájemné propojení teorie a praxe vyučování. Takto (spíše teoreticky) připravení studenti a studentky odcházejí do praktického života. Po kratší či delší době nás navštěvují a celkem bez příkras nám líčí své dojmy z praxe. Uvedu pouze některé z nich:
1) ačkoliv jsme studenty po celou dobu studia nabádali, aby ve svých hodinách prováděli experimenty, dělali pokusy pouze jeden až dva roky a postupně na ně „zapomněli“. Příčin je několik – málo času, málo peněz na pomůcky, pohodlnost. Přitom mí kolegové, stejně jako já víme, jak třída pookřeje, koná-li se nějaký pokus a to i když se nezdaří! Proto konat pokusy ve fyzice i ostatních přírodních vědách by měla být povinností učitele.
2) V předmětu „didaktika fyziky“ učíme studenty práci s učebnicí. Učebnic fyziky je na našem trhu dostatek, všechny jsou velmi pěkně graficky i didakticky zpracované zkušenými učiteli, studium takových učebnic je radost. Přesto se na některých školách ustálil nešvar diktování: učitel(ka) nadiktuje studentům velmi stručný výtah učební látky a studenti se jej naučí nazpaměť, aniž mu rozumí. Proto by mělo být povinností, aby každý učitel se držel při výkladu učebnice zvoleného typu a zadával z ní žákům samostatné práce.
3) Rozvoj demokracie po listopadu 1989 chápou někteří lidé po svém: prohlašují se za astrology, hledače geopatogenních zón, kartáře, numerology, atd. Nemyslím si o sobě, že jsem odborník na tyto tzv. parapsychologické jevy, není vyloučeno, že některé z nich mají v sobě zrnko pravdy (například tam, kde psychicky mobilizují obranné mechanismy člověka). Proto by ale měly být zkoumány vědeckými metodami, ověřovány experimentálně a neměly by sloužit k ohlupování a okrádání důvěřivých lidí a už vůbec by jim neměla věnovat televize svůj vysílací čas. Právě ke zdravému realistickému názoru na tyto jevy by měla sloužit výuka fyziky na školách – spojovat ji neustále s vysvětlováním přírodních jevů a s technickým pokrokem. Právě toto by mělo být hlavní náplní dalšího vzdělávání učitel fyziky.
|
|
Odborné předměty: logické propojování více předmětů
PhDr. Zoja Franklová, Národní ústav odborného vzdělávání
Co by se mělo na středních školách učit? Právě tím si už dlouhá léta lámal hlavu nejeden pedagog. A nešlo jen o to, co by se mělo učit, ale také jakým způsobem. A kolik by se toho mělo učit.
|
|
|
Je totiž známou věcí, že naše školství je stále do značné míry příliš orientované na biflování encyklopedických informací a přitom nedává žákům ani učitelům dostatečný prostor pro samostatnou práci a vyjádření své individuality. Úvahy o změnách šly proto od začátku tím směrem, že by se mělo školám méně přikazovat, aby měly prostor se vyprofilovat, vymyslet si zajímavější způsob výuky a stát se tím pro žáky přitažlivější.
Právě na tomto pojetí je také založena reforma, která ve školství probíhá. Školy se přestanou řídit centrálními osnovami, na místo toho je v Národním ústavu odborného vzdělávání vytvořen pro každý obor rámcový vzdělávací program. Ten představuje jakousi objednávku státu, jak by měl vypadat absolvent. V těchto mantinelech si pak školy vytvářejí vlastní osnovy (tedy školní vzdělávací programy). Tyto změny mají dát školám více volnosti, žáci by už neměli jen pasivně poslouchat výklad a pak z něj být vyzkoušeni, ale měli by mít víc prostoru pro vlastní aktivitu a vyjádření názoru. Namísto encyklopedických vědomostí se má školní výuka orientovat na tzv. klíčové kompetence žáků, tedy schopnost spolupracovat, nést zodpovědnost, komunikaci v češtině i v cizím jazyce, práci s počítačem či chuť dále se učit.
V základních školách se začal nový způsob uplatňovat už před dvěma lety, na středních školách tato změna právě začíná. Gymnázia a zhruba polovina středních odborných škol i učilišť začne podle školních vzdělávacích programů učit už v tomto školním roce, ostatní to čeká během následujících dvou let. Přitom je velmi důležité, že se mění nejen samotná výuka, ale i obory.
Dřívější úzce zaměřené obory se totiž slučují do širších celků a je pak na škole, zda se rozhodne, že k tomuto širšímu základu přidá nějakou užší specializaci. Například obor stavebnictví nově zahrnuje pozemní i dopravní stavitelství, vodohospodářské stavby i inženýrské stavitelství. Absolventi těchto nových oborů budou mít širší základ a tím také větší možnosti uplatnění. Perspektivnost jednotlivých oborů se může rychle změnit (např. v důsledku ekonomické krize) a je tedy výhodné, když bude absolvent schopen uplatnit se v různých oblastech a rychle se doučit, co bude potřebovat.
Reforma sice přináší odklon od encyklopedičnosti, na druhé straně ale vznikají i požadavky na doplnění učiva v souvislosti s ekonomickým i společenským vývojem. Například se nově zavádí do škol finanční gramotnost a důvod je nasnadě: finančních nabídek a produktů je nepřeberné množství a kdo se v nich nedokáže orientovat, může brzy zažít krach svých osobních či rodinných financí.
V poslední době se zvažuje také zavedení etické výchovy do škol, další odborníci zase upozorňují, že by se mělo víc dbát na dějepis, jiní doporučují více matematiky, sexuální výchovu apod. Školní výuku ale nelze stále „nafukovat“ a prodlužovat. Řešení nabízí právě probíhající reforma. Při použití nových vzdělávacích programů se totiž má logicky propojovat učivo, které spolu souvisí, byť dosud bylo vyučováno v rámci různých předmětů. Když se pak látka nepřekrývá, může zbýt učitelům víc času i na témata, která považují za důležitá (třeba z etiky). Je také možné využívat např. projektovou výuku, při níž lze spojit nejrůznější předměty a dostat se i k tématům, která nejsou nikde předepsána, jsou ale potřebná pro život. Úroveň výuky tak bude více než dříve záležet především na osobnosti učitele.
|
|
Biologie: Teorii je třeba konfrontovat s praxí
Ing. Jan Andreska, Ph. D., katedra biologie a ekologické výchovy PedF UK
Za hlavní deficit ve výuce biologie jsem dlouhodobě pokládal a pokládám dosud nedostatek vyučovacího prostoru, který by studentům umožnil probranou látku konfrontovat s praxí, s konkrétní situací. Tento deficit není tolik patrný a bolestivý u oborů, které lze provozovat v laboratorních podmínkách, čili uvnitř školy. Lze předpokládat, že s mikroskopem se podstatná část žáků a studentů během studia setká. Poněkud horší je situace u oborů, které podstatnou měrou závisí na znalosti konkrétních přírodnin a jejich prostředí. Výuka je v českých zemích tradičně konstruována tak, že výuka geologie (mineralogie a petrografie), botaniky a zoologie je příliš často zcela izolována od konkrétního přírodního prostředí. Vzbudit zájem žactva o letité a zaprášené vycpaniny, obdobně zaprášené herbáře a případně modely krystalů je opravdu nesnadné.
Přírodní prostředí je podle mého soukromého mínění mnohem výhodnější didaktický prostor. Jenže do tohoto prostoru musí se žáky vstupovat pedagog náležitě vybavený potřebnými kompetencemi, nelze totiž předpokládat, že znalost přírodnin předá dále učitel, který je z jakýchkoli důvodů sám důkladně nezná. Čili tady bych viděl možnost změny u učitelů.
Není možné předpokládat, že by se zmnožilo množství hodin pro výuku biologie, trend je spíše opačný a do budoucna nebude jiný. Ale chápání přírody jako prostředí pro výuku, která zasytí
žáky a studenty informačně i snad i emocionálně, je prostor pro změnu, která by mohla podle mého názoru atraktivitě výuky biologie výrazně pomoci.
|
|
Angličtina: více kvalifikovaných učitelů
doc. Mgr. Světlana Hanušová, Ph. D., vedoucí katedry anglického jazyka a literatury PdF MU v Brně
Pro současnou situaci ve výuce cizích jazyků jsou charakteristické dva trendy. Zaprvé, angličtina vytlačuje ostatní cizí jazyky ze základních škol (což je do jisté míry logické, i když diskutabilní). Druhým výrazným trendem je zařazování cizích jazyků (resp. angličtiny) do výuky v raném věku.
|
|
|
Na základních školách se dnes začíná s povinnou výukou angličtiny ve 3. třídě, mnohde však začínají děti již v první třídě nebo v mateřské škole. Tento trend vychází z obecně přijímaného předpokladu, že malé děti se učí jazyky snáze než dospělí. Pokud jde o učení se cizímu jazyku ve škole, výzkumy tento poměrně rozšířený názor příliš nepodporují. Ukazuje se, že děti se učí pomalu, jejich výhodou je spíše čas, který získají, začnou-li se učit brzy. Aby raný začátek opravdu splnil očekávání, je třeba zajistit řadu podmínek. Zejména je třeba, aby děti vyučoval dobrý učitel, který perfektně ovládá cizí jazyk a dokáže své znalosti a dovednosti efektivně předat. Podle zprávy České školní inspekce z roku 2007 vyučuje u nás na základních školách angličtinu pouze 29% učitelů s plnou vysokoškolskou kvalifikací. Dvacet let po roce 1989 to není příliš uspokojivé, navíc se procento aprobovaných učitelů příliš nemění ( k téměř stejnému číslu dospěla ČŠI i před 10 lety). Univerzity u nás sice přijímají velké počty studentů angličtiny, absolventi se ale jen velmi málo zajímají o práci na základních školách, kterou z různých důvodů nepovažují za atraktivní kariéru.
Kdosi řekl, že nejméně vhodné místo pro učení se cizímu jazyku je školní třída. Samozřejmě není reálné vyslat všechny děti na rok do Anglie. Učitelé by se ale měli snažit vytvořit ve třídě prostředí, v němž by byl cizí jazyk využíván jako přirozený prostředek komunikace, nejen jako látka, kterou vyložíme, procvičíme a pak vyzkoušíme. Jednou z možností, jak tohoto cíle dosáhnout, je využití metody CLIL (Content and Language Integrated Learning), která spočívá v integraci jazyka a jiného školního předmětu. Žáci se mohou dozvídat poznatky například z fyziky nebo zeměpisu prostřednictvím angličtiny, alespoň v části vyučovací hodiny. Samozřejmě i zde narážíme na problém nedostatečné kvalifikace učitelů a je třeba velké opatrnosti, abychom z nadšení nenadělali více škody než užitku.
|
|
Výuka češtiny bude za deset let taková, jací budou učitelé.
prof. PhDr. Oldřich Uličný, DrSc., emeritus UK v Praze, ordinarius FF UP v Olomouci, vedoucí katedry českého jazyka a literatury Fakulty přírodovědně-humanistické a pedagogické, Technická univerzita v Liberci Naše školství na tom nebylo tak zle, jak se nám snaží někteří dnešní horliví prozápadní liberálové – často dříve provýchodní – namluvit. Aspoň ne po stránce vzdělávací: když se náš středoškolák dostane do školy v USA, pravidelně je posílán o jeden nebo spíš dva ročníky výš, než odpovídá jeho věku. Jiné to u nás bylo po stránce výchovné, přístup mnohých učitelů naháněl žákům strach. Děti a studenti by se měli do školy těšit, učitelky/é ovšem taky. Otázka však je, zda současná liberalizace poměrů ve školství, která od zoufalství učitelů nad nepotrestatelností rozkladných živlů, zlých individuí a vandalů vede až k nezájmu o dění ve třídě i mimo ni, je tím správným řešením, zda takříkajíc změna školy lampasácké ve školu mazáckou (dámy si pojmy nechají laskavě vysvětlit od mužů, kteří ještě absolvovali povinnou vojenskou službu) nás zachrání. Americkým učitelkám na státních středních školách se doporučuje chodit do práce v kalhotách, aby studenti vyšších tříd měli víc práce s pokusy o znásilňování a aby se ony tak možná dovolaly... U nás zatím tak zle není, ale co bude za deset let? Xindlizace a póvlizace společnosti pokračuje razantně vpřed, EU se svou socialisticko-liberalistickou vzdělávací politikou tomu jen přispívá. Z Bruselu, filtrovány našimi socialistickými úředníky MŠMT, přicházejí, aspoň na pedagogické fakulty, befely, jak ještě víc snížit počty hodin výuky a snížit nároky na počty kreditů za atestace. Ulehčit život budoucím učitelům tím, že snížíme nároky na jejich vzdělávání, znamená ovšem ztížit pokrok v přibližování se civilizačním návykům, které současný český veřejný život stále tak výrazně postrádá. Ale EU chce snižovat nezaměstnanost co nejjednodušším způsobem: poskytnout podstatné části populace vysokoškolské vzdělání. Pro školství učitelské je to opravdu pohroma. V loňských prvních ročnících VŠ jsem zadal test z českého jazyka a všeobecného přehledu pro přijetí na střední školy podle MFD z dubna 2009. Ze 40 studentů obstáli v limitu70% správných odpovědí dva, ostatní byli výrazně horší. Protože většina se ukázala jako dále vzdělavatelná, byť s velkou dopomocí, je jasné že vina je na středních školách. Ale abych odpověděl na otázku v titulu: Výuka češtiny bude za deset let taková, jací budou učitelé. Jestliže ze stovky studentů češtiny je po třech měsících po maturitě schopno napsat poměrně lehký seznamovací diktát sedm, slovy sedm, a jestliže jeden každý diskutující není dobrovolně schopen v oficiální komunikaci udržet úroveň spisovného tvarosloví, lexika a frazeologie, pak se celá tzv. vysokoškolská vzdělávací aktivita mění v doučování na úrovni základního školství. Ztratí se tím první rok vzdělávání, až v dalších ročnících lze s těmi, kdo se naučí pracovat a vydrží, mluvit jako s budoucími odborníky. A o to snad by mělo jít i budoucím učitelkám/ům. Bohužel, budoucí odborníci v lékařství, v právu nebo v technických vědách mají obvykle jiné motivace a také jiné předpoklady ke vzdělání. Obávám se, že úroveň našeho školství včetně úrovně výuky češtiny za deset let bude záležet jen a jen na úrovni učitelských fakult a zejména na jejich neúprosném vymycování lidí, kteří nepatří ani na vysokou školu, ani nemají předpoklady pro výuku mateřského jazyka. Tento postoj je u jisté části nadřízených, u teoretiků i politiků dost nepopulární. Domnívám se však, že jinak nelze odpovědně na otázku, co bude, reagovat. Máme snad změnit pravopis, aby se každý nedovzdělanec mohl dostat k výnosnému úřadu? Máme zavést obecnou češtinu jako normu oficiální mluvené komunikace, jak to navrhuje několik extrémistů? Protože v jazyce sjednocujícím celou společnost žijeme, myslíme a zčásti i cítíme, protože bez jazyka neexistuje civilizace, bude úroveň výuky jazyka za deset let nejen záležitostí nějakého známkování dětí a studentů, ale v podstatě na ní, na úrovni komunikace a jazykových schopností, bude záviset celá civilizace a národní kultura.
|
|
|
|
|
zpět na obsah aktuálního čísla |
|
|
