Pierre de la Ravel, pařížský porodník

…
Charles pak odešel na odpolední čaj, kde se ve společnosti setkal s Voltairem a s jeho Bohem nadanou matematickou Emilií de Chátelet. Ta překládala Newtona a sám geometr Maupertuis jí dával lekce matematiky, aby všemu porozuměla. S Voltairem se Charles poznal kdysi dávno v Templu, kam jako mladík přišel a poznal rtuťovitého filozofa. Novina, kterou jim Charles sdělil, společnost příliš nevzrušila, neboť všichni byli plně zaujati sami sebou. Voltaire však po zprávě zřetelně ožil. Kupodivu se ptal, zda je dítě již pokřtěno. Nešlo mu samozřejmě o křest, bylo mu to jen záminkou, aby pobavil společnost líčením svých vlastních osudů. Neopomněl připomenout svůj vlastní porod, který líčil s takovou přesvědčivostí a smyslem pro detail, jako by si na vše sám pamatoval. Prý se narodil zdánlivě mrtvý a nikdo nevěřil, že by mohl přežít. Rodina již přemýšlela, jak ho uloží do posvěcené půdy. Pak k tomu ještě připojil bědování nad svým trvale žalostným zdravotním stavem a všichni ho litovali, jaký má nezáviděníhodný osud. Charles vyslechl již opakovaně, jak se udělal o rok starší, než byl. Pobaveně to nehodnotil jako lež, byla to jen jeho stylizace. Nemohl-li popřít nezvratný fakt, že se narodil, zpochybnil alespoň datum, okolnosti a někdy i svého otce. Ve společnosti se nenašel nikdo, kdo by mu to vyvracel, to by mu pokazili radost. Energicky a s hrdostí vypočítával své strasti, pilulky, které chroustá, a složení klystýrů, které si denně i při cestování aplikuje. „Pánové, před devatenácti lety mi sbíjeli rakev a pouštěli žilou. Jistě si vzpomenete na epidemii neštovic. Tehdy zemřelo mnoho lidí a náš dobrý král značně získal na ušetřených doživotních rentách... To dítě musíte dát proti neštovicím očkovat!“  Pak sdělil, že žije navzdory lékařům, kteří podávají lék, o jehož účinnosti nic nevědí, nemocnému, o němž vědí ještě méně. Výjimkou je jen židovský lékař Jean Baptiste Silva a doktor Geravasi. Přítomný lékař šeptem politoval Voltairova otce: „Jaké neštěstí, mít jednoho syna bláznivého z pobožnůstkářství a druhého v mánii bezbožnosti.“  Charles by se rád vzdálil, ale Voltaire ho chytil a v ústraní mu začal šeptem líčit proradnost jakéhosi knihtiskaře Didota, který nedávno vydal skandalizující texty pod Voltairovým jménem. Od tajemného, důvěrného tónu přešel k burácení, které nemohla už společnost přeslechnout. Výklad doprovázel gestikulací, když naznačoval, jak je třeba toho proradného lotra chytit, škrtit a vsadit navěky do vězení. Charles projevil pak údiv nad tím, že Voltaire nebyl dosud jmenován členem Akademie, což zapojilo do debaty další muže, a on se mohl nepozorovaně vzdálit. Měl potřebu pohovořit si s lékaři. Seznámil je s radostnou novinou i s odezvou velkého filozofa. Soudil, že Voltaire, starší jen o šest let než on, vypadá skutečně zchátrale. Lékař konstatoval, že velký filozof nepochybně své potíže ještě zveličuje, ale na druhé straně i hypochondr může najednou umřít. Další přítomný lékař pronesl potichu, že „Voltaire je ztělesněná slabost, která vzdoruje všemu. Takoví lidé mají namnoze dlouhý život, který doslova prostonají a profňukají.“ Charles se zamyslil a potom řekl jakoby sám pro sebe: „Mám v této chvíli zcela jiné věci na mysli, než je pročišťování pana Voltaira vrchem či spodem. Nepřeji si v životě nic, protože to stejně nemá cenu, ale pokud bych něco přál synovi, tedy lepší osud, nežli má Voltaire i já sám.“

...
První zkušenosti
Po složení poslední zkoušky měl Pierre pocit velkého ulehčení. Dostal placené místo v Hotel Dieu a začala jeho praxe. Rozhodl se, že po vzoru starých porodníků si bude denně zapisovat své poznatky a pak je vydávat. Předsevzetí jsou krásná, ale skutečnost byla poněkud jiná. V době, kdy měl případ ještě v čerstvé paměti, se musel mnohdy bezprostředně věnovat dalšímu, byl vyčerpaný probdělými nocemi, domů přicházel za tmy a nechtělo se mu psát při špatném světle svíček, při němž mu slzely oči.
Jednoho dne v pozdních odpoledních hodinách byl akušérkou zavolán k paní Simonardové. Šestadvacetiletá manželka zámečníka byla těhotná již potřetí. Žena byla malé postavy, se zřetelnými znaky křivice na pánvi a s vpadlým hrudníkem. Přípravné bolesti otevírající proběhly vždy rychle, při vstupu hlavičky však nastávaly potíže. Vchod pánevní byl zúžený asi na tři couly, hlavička naléhala, ale neměla nikdy tendenci do pánve vstoupit, a tak končily prvé dva porody úmrtím plodu. Při třetím porodu se porodník pokusil na ještě nevstouplou hlavičku nasadit Levretovy kleště, což se mu zdařilo. Když pak prováděl velmi obtížnou trakci, vybavil zcela bezvládné dítě, hlava měla hluboké otisky kleští, kosti byly viditelně podsunuté pod sebe, pod okosticí byly velké krevní podlitiny. Plod se mu nepodařilo vzkřísit, a sama rodička utrpěla velká poranění. Při pitvě plodu zjistili zlomeniny temenních kostí a rozsáhlá krvácení do mozkových komor.
Žena otěhotněla již za dva měsíce po porodu a ze strachu se u Pierra hlásila, jakmile cítila první pohyby. Zjistil, že děložní dno sahá tři prsty nad pupek, což neodpovídalo možné délce těhotenství. Pojal podezření na dvojčata. Za čas se mu podařilo jednu hlavičku nalézt při vyšetřování vnitřním, současně druhou hlavičku vyhmatal zevně až v děložním fundu.
Pozval ke konzultaci chirurgy Coutoulyho a Duboise, oba zkušené porodníky. Tíha odpovědnosti byla veliká, věděli, co vše se může stát. Zatímco pro otce a příbuzné byl porod dvojčat záležitostí radostnou, u porodníků budil obavy.