Tak jako jeho otec a kdysi také dědeček a pradědeček trpělivě a pečlivě opracovává javorové dřevo až do konečného ladného tvaru a vznešeného zvuku houslí. Jan je již z čtvrté generace houslařů Špidlenů; a v odborném světě housle „špidlenky“ něco znamenají.
Vždy jste bral jako samozřejmé, že převezmete řemeslo svých předků?
Určitě to k tomu vždycky všechno a jednoznačně směřovalo a já jsem nikdy neměl důvod se tomu bránit. Vždycky mě bavilo si kutit a vyřezávat ze dřeva. Byl jsem rád, že mohu dělat rukama, měl jsem k tomu blíž než k teoretickým studiím, třeba k medicíně nebo k matematice. A pak, když mi bylo patnáct, byl už táta význačnou osobou, chodili k nám slavní lidé, a bylo vidět, jak jej uznávají. To mě logicky přitahovalo také. Takže - nebylo proč se nevydat jeho cestou.

Ve filmovém dokumentu, který kdysi vznikl o vašem otci Přemyslu Otakaru Špidlenovi, jste ještě malý kluk a nadšeně nasloucháte tatínkovu vyprávění, jak se dělají housle... Získával vás otec odmala pro řemeslo, učil vás, uměl to s vámi?
V tom filmu to bylo samozřejmě trochu nahrané, určitě jsem u něj v dílně pořád neseděl. Byl jsem normální dítě - někdy jsem tam zašel. Táta mě také neučil úplným základům řemesla, to by ho nebavilo. Dal mě na střední uměleckoprůmyslovou školu, na obor řezbářství a pak mě poslal do mezinárodní houslařské školy v bavorském Mittenwaldu. A po škole jsem ještě putoval na stáž k otcovu příteli do londýnské firmy J. & A. Beare. Ne kvůli výrobě, ale kvůli opravám a kvůli kontaktu se starými nástroji.

Váš otec vystudoval konzervatoř. Vás hra na housle nelákala?
Hrál jsem od pěti let a prošel jsem celou hudební školou, což tedy obnášelo šestnáct let učení. Hra na housle je ale velmi náročná na dril, na cvičení, člověk jí musí úplně propadnout, aby ji bral s láskou. A to se mi bohužel nestalo, virtuos se ze mě nestal. Nicméně na housle hraji v míře odpovídající mému povolání a tak mě to i baví.

Vaše první housle... vzpomínáte?
To mi bylo těsně kolem dvaceti, v roce 1987. Po návratu z Mittenwaldu jsem dodělával třetí a čtvrtý ročník na střední škole v Praze. Když jsem měl volno, tak jsem ho trávil s tátou v dílně - a za ty dva roky jsem postavil housle. Shodou okolností tehdy ministerstvo kultury na popud ministra Šrámka, amatérského houslisty a vzdělaného člověka, schválilo projekt výzkumu zvuku houslí. Pověřili tím Výzkumný ústav zvukové a reprodukční techniky. Cílem bylo zjistit, jak vyrábět housle vědecky, v předem určené kvalitě, ne jen empiricky, jak to děláme my houslaři. Tak odborníci začali s akustickými zkouškami. Natírali různá prkýnka různými laky a pak měřili ozev a kvalitu zvuku. Půjčili si k těmto experimentům i nástroje ze státní sbírky, stradivárky a tátovy housle, pro kontrast i nějaké úplné šmejdy a také ty mé první housle. Měřili, porovnávali, zanášeli do grafu, a nebylo z toho pochopitelně nic. Nicméně mé housle měly druhý nejlepší zvuk, hned po stradivárkách. Měření se účastnil i technicky zvídavý Josef Suk, a on si ty mé první housle hned koupil.

Tak to byl docela dobrý start.
Josef Suk je rodinný přítel, takže takové překvapení to pro nás nebylo. Ale byl to velmi dobrý pocit, to musím říct.

Kolikery housle jste od té doby vyrobil? Stavíte je vždy pro konkrétního zákazníka?
Možná jsem jich udělal padesát... A vždy mám na ně kupce dřív, než je vyrobím. Poptávka je vyšší než nabídka. Nevadilo by mi dělat do šuplíku, ale nestíhám. Když chce zákazník mé housle, musí počkat rok nebo dva.

Kterého zákazníka, kterých houslí a kterých cen v soutěžích si nejvíce ceníte?
Ze zákazníků asi Pavla Šporcla, je to skvělý houslista a jsem rád, že má mé housle. A protože jsme dobří kamarádi, pořád vím, co se s houslemi děje a neztrácím je z očí. Sólisté mají většinou nejméně dvoje housle, jedny staré, vzácné, se kterými nahrávají desky a hrají nejlepší koncerty, a k nim ještě druhé, ne snad horší, ale rozhodně levnější, na kterých cvičí nebo s nimi cestují. Pavel má ty první z 18. století a druhé ode mne. Pokud jde o ceny, mým největším úspěchem asi bylo první a druhé místo v roce 2003 v mezinárodní soutěži v Cremoně, v tom slavném městě houslařů a Stradivariho. Měl jsem tam dvoje housle a vyhrály první i druhé místo a ještě dostaly cenu za nejlépe znějící nástroj soutěže. Bylo to, jako bych vyhrál Wimbledon. Předěl, který mě rázem dostal do té nejvyšší kategorie a do té nejlepší společnosti.

Ve vašem rodě se dělají housle po několik generací a lze si představit, že pojetí výroby se asi vyvíjí a mění. Co znamenalo houslařství třeba pro vašeho pradědečka Františka?
Pradědeček vyrostl v Podkrkonoší, v chudém kraji, tam nikdo neměl ambice na stradivárky. Všichni se hlavně snažili uživit a nebyl rozdíl mezi pekařem, houslařem a tkalcem. Houslařskou prestiž poznal až v Rusku, kam ho pozval krajan, aby mu v obchodním domě vedl oddělení hudebních nástrojů. Později se stal dokonce houslařem carské konzervatoře v Moskvě. Až tam se setkal s drahými, vzácnými nástroji, poznal vznešenou společnost, která se kolem těch nástrojů pohybovala. Do Prahy se se svou rodinou vrátil již jako uznávaný houslař a otevřel si obchod v Křižovnické ulici nedaleko konzervatoře. Dědeček Otakar Špidlen už na tom vyrostl, věděl, že existují drahé nástroje, že se s nimi obchoduje a že se na nich dá i hodně vydělat. Dělal také krásné nástroje, ale myslím, že se cítil víc jako obchodník. Rodinný obchod už byl v Jungmannově ulici, ale s nástupem komunistů vzal zasvé - a můj otec se našel zase jako výrobce, zhotovitel.

Je houslařství ještě řemeslem, nebo uměním?
Má kus od obojího. Podobně jako v malířství nebo sochařství, i v houslařství je hodně rutiny, ale houslař se mu svým vlastním přístupem snaží vdechnout své pojetí, svého ducha. Na rozdíl od malířů jsou však naše možnosti velice omezené - tvarem, možnostmi dřeva a koneckonců i představami houslistů. Ti samozřejmě chtějí nástroj klasického tvaru i zvuku.
Nedostižným vzorem pro houslaře jsou stradivárky. Proč je nelze překonat?
Protože Stradivari byl nejlepší. Říká se, že každý druhý týden začal nové housle, a rychlá ruka je na nich vidět, ale přitom ty jeho housle jsou pořád krásné, v tom je tak veliký. Udělat housle přesně podle šablony a mít na to hodiny a měsíce času a nakonec docílit i pěkného tvaru, to lze. I přesnosti a preciznosti lze docílit, ale Stradivari má v houslích úžasnou lehkost a ušlechtilou nepravidelnost - těžko se to popisuje, je to něco podobného jako obrazy impresionistů. Malovali nahodile, jsou vidět tahy štětcem a barvy, ale kompozice je neopakovatelná. A z těch starých nástrojů a i ze všech odřenin, které na nich zanechal čas, navíc dýchá duch neopakovatelné historie. Stradivari se nedá dohnat. Bude vždy legenda, už ve své době čněl vysoko nad všemi ostatními...Nevím, co bych musel udělat, abych se dostal stejně vysoko nad své současníky.

Jaké ambice tedy mohou mít dnešní houslaři?
Houslařina se dnes, zdá se, zasekla ve slepé uličce. Stradivari se stal univerzálním modelem a my se kolem něj pořád motáme, pořád jej opakujeme. Lze z toho nějak uniknout? Baví mě o tom přemýšlet, byla by i chuť udělat si housle úplně jinak, ale nikdo by je asi nepřijal. Takové snahy o změny už v historii byly, a nic z nich nezůstalo. Samozřejmě, stále vznikají různé proudy, někdo dělá elektronické housle, ale to jsou pouhé výrobky, lze si na nich hrát s efekty a echy, ale jejich zvuk nikdy nebude tak bohatý. Jen na dřevěných houslích totiž může hráč plně ukázat cit, prožitek, jen ony spouštějí drobné nuance a s nimi houslista při hře úplně splyne. Také tradiční mistrovské housle, zvlášť ty staré, mají své fluidum, jímž hráče inspirují... A muzikanti hrají klasickou hudbu a ta je napsaná pro nástroje stejné už tři sta let, oni tudíž ani jiné nechtějí. Klasičtí muzikanti jsou velmi konzervativní a strašně nároční - proto jsou nakonec housle tak drahé.

Každý houslař prý má nějaké celoživotní téma. U vašeho otce to byly laky...
Ta témata mohou být trojího druhu: dřevo, konstrukce, lak. Když jedno z toho není udělané dobře, housle nebudou znít dobře. Otec se věnoval od mládí lakům, ty jsou pro něho alfou omegou všeho. Lak schne mnoho let, a až pak se pozná, co houslím způsobil. Zvuk nejvíc ovlivní první vrstva. Vsákne se do dřeva, a když je lak moc tvrdý, ztvrdne i dřevo, když je moc olejový, změkne, hrozí tu velké riziko, že housle zničím. My si mícháme laky sami a znamená to tisíce zkoušek. Otec se navíc celý život snaží přijít na Stradivariho tajemství. Měli jsme v Moskvě příbuzného Jindřicha Vitáčka, který převzal pradědečkův obchod. Když Moskvu začali plundrovat bolševici, Vitáček s dalšími lidmi dali dohromady nástroje, které zůstaly po šlechticích, a založili státní sbírku, o kterou se staral. A protože byl velký experimentátor, tak využil možnosti housle libovolně zkoumat. Měli jsme od něj plno informací. Když přijel do Prahy, s mým dědou a otcem zkoušeli všechno možné, způsoby ladění desek, složení laků. To byla pro ně objevitelská doba.

Došel otec v tomto směru uspokojení?
Ne že by měl nějaký konečný recept, ale udělal plno krásných laků a se všemi může být spokojený. Má úžasný cit a zdravý selský rozum, nic moc neváží a neměří, jen instinktivně tu a tam něco přisype a na základě znalostí, které získal za celý život, z vlastní zkušenosti nebo co mu kdo poradí pořád kvalitu posunuje výš. Problém ovšem je, že otcovy postupy se nedají přesně opakovat, on složení laků moc nezapisuje a neměří, vždy něco „uvaří“, je to strašně dobré, ale přesný recept k tomu neexistuje. Ale je na tom hezké, že žádné housle nejsou totožné s jinými.

A o co se snažíte vy, jaké vy máte téma?
Preciznost už je dovedená ad absurdum a přesnost na tisícinu milimetru je už pro roboty. Pochopil jsem, že tudy cesta nevede, houslařství je umění a má mít lidský rozměr. Jde tedy o to, ztvárnit určitého ducha, to své, pro mne charakteristické a nezaměnitelné. Prostor, kde se takto může člověk realizovat, je však strašně malý: vždyť ukažte normálnímu smrtelníkovi dvoje housle, žádný rozdíl nevidí. Prvních sto houslařů na mezinárodní soutěži umí udělat housle krásné a přesné - a dál už se vlastně hodnotí to, co nejde změřit ani popsat. Tedy, které housle zaujmou, které jsou nějak odlišné, zajímavé, sympatické a na nichž nic nevadí.

Co na houslích může vadit?
Když se dívám na housle já, tak obvykle nějakou vadu najdu. Třeba kompozice, růžek je moc tlustý, některý visí moc dolů nebo trčí nahoru, okraj je moc tlustý nebo je jak bačkora, nemá pořádný tvar, a nevím, jestli je šišatý nebo kulatý. Housle mají poměrně geometrický tvar, aspoň se mi to tak jeví, a v těch hezkých houslích je cítit řád a správné proporce.

Nadání k hudbě se obvykle dědí. Dědí se talent k houslařině?
Já bych na talent tak moc nespoléhal, v něm rodová dědičnost nespočívá. Nějaké vlohy jistě potřeba jsou, ale myslím, že hodně se dá naučit a že jde hlavně o to, k čemu jsou potomci vedení. A v houslařství má obzvlášť velké opodstatnění tradice. Houslařina je náročná na čas, dlouhá léta se budují znalosti, důvěra, klientela i pozice na trhu. Začátečník odjinud má podstatně menší šanci na úspěch. Tady reklamy a moderní marketinkové prostředky nefungují. Houslista, který si jde koupit housle, už nějaké nástroje viděl, slyšel o mně nebo o tátovi, má doporučení nebo jde po jménu. Houslistická obec je malá a propojená, všichni si brzy všechno řeknou.

Máte dvě děti, syna a dceru. Jsou ještě příliš malé na to, aby se dalo říct, zda vás budou jednou následovat...
Doufám, že to Františka nebo Josefínu chytne, ale kdyby v houslařství nechtěli pokračovat, určitě bych si našel nějakého žáka, kterému předám to, co jsem se naučil. Během jednoho lidského života nestačíte všechno vyzkoušet. A bylo by přece smutné to přerušit, skončit a zavřít...

Ptala se Eva Bobůrková
Foto Günter Bartoš
Historie houslařského rodu Špidlenů začíná se jménem František Francevič Špidlen (1867 - 1916). Narodil se ve Sklenařicích v Podkrkonoší v rodině rolníka. U švagra Františka Vitáčka se vyučil houslařem. V roce 1886, v devatenácti letech, odjel na pozvání krajana Jindřicha Jindříška do Kyjeva, aby tam v jeho obchodním domě vedl oddělení hudebních nástrojů. Talentovaný František se zanedlouho vypracoval na nejlepšího houslaře v Rusku a zvítězil v konkurzu na místo houslaře carské konzervatoře v Moskvě. Plicní choroba, příznačná pro obyvatele Podkrkonoší, jej však donutila vrátit se do Čech. Roku 1910 si otevřel obchod v Křižovnické ulici v Praze. Houslařské řemeslo po něm převzal Otakar František Špidlen (1896 - 1958). Po smrti otce se ujal obchodu a živil i své čtyři mladší sourozence. Mezi jeho zákazníky patřil Jan Kubelík a Váša Příhoda, jedny housle zhotovil Otakar František i pro prezidenta
T. G. Masaryka. Po nástupu komunistů usiloval o záchranu řemesla, proto dal podnět k založení Kruhu umělců houslařů a k uznání profese houslařů jako svobodného uměleckého povolání. Díky jeho snaze mohl v rodinné tradici pokračovat i jeho nejstarší syn Přemysl Otakar Špidlen (1920). Dům v Jungmannově ulici, který rodina koupila, a obchod s houslemi komunisté znárodnili, nicméně dílna v zadním traktu domu byla rodině ponechána. Tam Přemysl Otakar vyrobil housle mimo jiné pro takové mistry jako Yehudi Menuhin, náš Josef Suk...
Zatím posledním mistrem houslařem rodu Špidlenů je Jan Baptista Špidlen (1967), jediný syn Přemysla Otakara. Na jeho housle hrají například Josef Suk, Pavel Šporcl, Ivan Ženatý, Leoš Čepický - Wihanovo kvarteto, Petr Maceček - Talichovo kvarteto. Se ženou Martou mají dvě děti, syna Františka (1996) a dceru
Josefínu (1998).