|
reklama
| Tak trochu vyznání... |
|
| SANQUIS č.38/2005, str. 68 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Jeden kolega nedávno řekl, když hodnotil můj pohled na svět, že jsem zřejmě chyběl, když se ve škole probíral život. Jenže ve škole se takový předmět nevede. Také nelze prognózovat možnosti reparátů, totálního propadnutí, pohodových prázdnin nebo nečekaného úspěchu.
|
|
Převládajícím pocitem u mě častěji začíná být vztah k jediné skutečné veličině žití, k času. Tak relativnímu, neúplatnému, plynoucímu, neúprosnému a spravedlivému. Jen to, jak je komu vyměřen, se zdá být záhadné a někdy kruté. To ale může posoudit jen vyšší autorita.
Na své cestě životem jsem potkával lidi, s kterými jsme se nepochopili, opravdové přátele i ty druhé, poblouznění, lásky a zklamání. Nevyhnutelně jsem se střetával s přírodou, místy, náladami, strukturami povrchů, odlesky světel, barvami a stíny...
Často jsem v ruce držel fotografický aparát, stal se mi zápisníkem, přístrojem k zastavení času, jindy zase promyšleným nástrojem k vytvoření čehosi, co se pak dá pověsit na zeď, co může také vyvolat víceméně subjektivní vzpomínky nebo (ne)naplněné tužby. To je možná to nejhezčí na práci fotografa, že může ovlivnit, co zachytí a jak, rozhodne, co zdůraznit nebo potlačit, a jen on ví, co je náhoda a co ne. Také, jak snímek okomentuje, pojmenuje, rozhodne se ho někomu věnovat, vystavit, publikovat nebo taky zničit. Ukázat, anebo neukázat.
Richard Beneš
|
|
|
|
obsah čísla 38 |
 |
ročník 2005 |
|
témata |
|
|
