Dana Vachtová - Plastiky velkých dramat a zápasů
Mgr. Ivo Křen  
SANQUIS č.18/2002, str. 74

Na scénu ateliérové sklářské tvorby vstoupila Dana Vachtová v první polovině šedesátých let dvacátého století jako absolventka ateliéru skla a monumentální malby prof. Josefa Kaplického na pražské VŠ uměleckoprůmyslové.


Počátky její práce ovlivnilo nasměrování ateliéru i tehdejší pojetí sklářské tvorby. První práce uplatňovaly nové nedekorativní pojetí malby a grafických motivů leptaných na výrazně tvarované duté tvary. Tento způsob práce však záhy opustila.
Její další tvorbu nastálo formovalo výrazné sochařské cítění. Projevovalo se to v cyklech ze sedmdesátých a osmdesátých let, kdy jako několik dalších autorů dala přednost razantnímu sochařskému utváření plastik - rozměrných tvarů foukaných do formy. Práce zdůrazňovaly dynamiku rozpínání skloviny. Prostřednictvím jisté brutality sochařského zásahu gestem bez drobnopisných detailů, charakterem povrchů plastik s ponechanými šrámy a stopami formy byla narušována estetika pouhého efektu materiálu a zároveň potvrzována „dramatičnost“ procesu jeho tvarování. V řadě jejích prací byl skleněný tvar organicky spjatý s kovovými rámy a hranoly, do kterých byl zasazen. V několika rozměrných realizacích tvořila živelně tvarovaná skleněná hmota zřetelně jakýsi „pohybující se“ protipól tvarů z kovu, element bořící strohost statických geometrických forem, nahlodávající svou dravou amorfností jejich „monumentalitu věčného“. Stejné vyznění, narušení pocitu neměnných jistot, vystupuje zprostředkovaně také z autorčiny výjimečně působivé kompozice rozpadající se pevné skladby kostek z černého skla nazvaná „Pražská dlažba“.
Zcela odlišné možnosti sochařské práce se sklem začala Dana Vachtová uplatňovat na konci osmdesátých let, kdy s konečnou platností opustila předchozí koncepci. Od té doby se věnuje výhradně tvorbě plastik realizovaných tavením skla do formy. Používání tvárného vosku pro přípravné modely plastik jí umožnilo nahradit živelnost tvarování skleněné hmoty až cizelérskou modelací i nejdrobnějších detailů. Tento charakter umocňuje i skloubení taveného skla s částmi plastik z bronzu. Povrch plastik autorka místně překrývá plátkovým stříbrem a dosahuje tak konfrontace mezi měkkou světelnou modelací s kovovým videm a zdánlivě vnitřním světlem, které prozařuje sklo. Motivy plastik mají silné emotivní zabarvení, mnohá díla jsou přímo scénami pro ryze osobní i všelidská osudová dramata.
Velmi působivý byl hned první cyklus plastik „Moje Čechy - Zmizelé domovy“.
Iniciačním zážitkem pro tato díla byly výmluvné dojmy z opuštěné krajiny pohraničí s rozpadajícími se starými domy a zplanělými zahradami. Plastiky jsou mementem i odrazem uhrančivého okouzlení tímto zanikajícím světem mizejících lidských sídel, ve kterých prožily život celé generace. S nenápadným mizením všeho starého, domů, zákoutí i celých ulic, jako by mizel i svět jistoty našich vzpomínek. Osobité stylizace trosek stavení jsou zároveň prožívaným smutkem z pokračujícího rozpadu tradičních hodnot lidského života.
Další obsáhlý cyklus, kterým se autorka zaobírala od roku 1992, byl inspirovaný novozákonními pašijovými scénami. Některá témata pašijí, jako například téma „Poslední večeře“, opakovaně rozvinula do významových celků, ve kterých se stále naléhavěji stupňuje téma bolestného rozchodu a osudových změn. Význam výjevů není nahlížen pouze v úzkém vztahu k zjeveným náboženským pravdám, ale má platnost obecného podobenství v souvislosti s lidským životem a jeho mezními body a křižovatkami, se kterými se musí každý po svém vyrovnávat.
Osudový přelom bývá na jedné straně závěrem předchozího a současně i začátkem nového vývoje. Součástí tohoto věčného běhu je i téma neustálé lidské touhy po volnosti a vzestupu, provázené nezdary a tragédiemi. Uvažování o naději a zklamání obsahuje řada plastik rozvíjející motiv křídla zmítaného vlnami moře - poslední to stopy po pádu Ikara, bájného letce za sluncem.
Prozatím poslední cyklus až naturalisticky modelovaných plastik obsahuje obecné téma zrození, kosmogonického prvopočátku všeho bytí. Vejce je v něm symbolem všech počátků. Schránka, která skrývá netušené, je naplněna napětím z očekávaného zrození. Sklem tohoto absolutního tvaru ve vesmíru jako by prostupovalo vnitřní světlo nového života.
Zdůraznění obsahové symboliky je pro díla Dany Vachtové typické. Její plastiky mají svůj vnitřní rozměr a řád. Formální možnosti užité techniky a časová náročnost tohoto způsobu individuální ateliérové práce dávají skulpturám jejich vnější rozměr a komorní měřítko. V akcentovaném osvětlení však díla svůj původní formát přerůstají, žijí svým vlastním životem a nesou dál zprávu o autorčině nahlížení na svět.
Východočeské muzeum v Pardubicích

Dana Vachtová
Narozena: 16. 1. 1937 v Praze
Studia: 1952 - 56 Střední výtvarná škola, Praha
1956 - 63 VŠUP, Praha,
prof. Josef Kaplický

Samostatné výstavy:
1973 Nová síň, Praha
1974 Galerie Karolina, Praha /    Galerie Lobmeyr, Wien, A
1977 Galerie Centrum, Praha
1980 Chebské muzeum, Cheb /    Divadlo v Nerudovce, Praha
1983 Galerie Rob van den Doel,    Haag, NL
1984 Galerie Fronta, Praha
1991 Heller Gallery, New York,    U.S.A.
1993 Galerie U prstenu, Praha
1994 Glasgalerie Eliška Stölting,    Hittfeld, D
1995 Galerie Dům U Jonáše,    Pardubice
1996 Neue Rathaus, Weiden, D
1998 IPB, a. s., Praha

Zastoupení ve veřejných sbírkách:
Moravská galerie, Brno / Muzeum skla a bižuterie, Jablonec n. Nisou / Severočeské muzeum, Liberec / Východočeské muzeum, Pardubice / Národní galerie, Praha / Uměleckoprůmyslové muzeum, Praha / Musée Royaux et d´Histoire, Bruxelles / Corning Museum of Glass, Corning, N.Y. / Kunstsammlungen der Veste, Coburg / Gallery Rob van den Doel, Gravenhage / Musée des Arts Décoratifs de la Ville, Lausanne / Lannan Foundation, Palm Beach, FL / Museum Van der Togt, Amstelveen

 



obsah čísla 18 ročník 2002





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA