Hudební festival Pražský podzim nabídl od 11. září do 3. října 16 koncertů. Jedenáctý ročník PP se vyznačoval největším počtem hostujících zahraničních orchestrů. V Praze se představila například Královská filharmonie z Liverpoolu, kterou řídil Libor Pešek, a Státní symfonický orchestr Ruska pod taktovkou Valerije Poljanského. Slyšeli a viděli jsme Paka Peňu a jeho skupinu kytaristů a tanečníků. V Rudolfinu vystoupil Amadeus Chamber Orchestra. A v Kongresovém centru měla 20. září světovou premiéru skladba Lukáše Hurníka Globus. Autora, syna známého skladatele a spisovatele Ilji Hurníka, jsme úvodem našeho rozhovoru požádali o krátkou charakteristiku jeho nového díla.
Je to skladba pro velkou baterii bicích nástrojů a symfonický orchestr. Trvá asi 40 minut. Skládá se ze šesti částí, přičemž každá z nich je věnována jednomu světadílu. A každý ze světadílů je vyjádřen jednak náznakem etnických prvků a jednak symbolicky. Takže například v Antarktidě slyšíme kapající kapky tajícího ledu a vnímáme atmosféru oteplujícího se klimatu. V Austrálii slyšíme divošské rytmy. Evropa je charakterizována zvukem dud a recitací Burnsovy básně o vyorané myši. Afrika je navozována narůstajícím pocitem hladu. Asie má podtitul nicota. Je to symbol prázdného prostoru, jakého dosahuje jogín při soustředěné meditaci. Amerika je charakterizována rychlostí, která se zvyšuje, a i když dojde ke katastrofě, nic ji nezastaví. A celou tu symfonii propojuje trubkové téma, které jako by naznačovalo globalizační trend, který kontinenty sjednocuje. Jednou působí spásně, pozitivně, podruhé jako pohroma.

Opravdu titánské téma...
Víte, ta skladba se nejmenuje Glob (svět), nýbrž Globus. A to není svět sám o sobě, to je model světa. Globus je spíš hračka, a já bych byl rád, kdyby se to chápalo spíš takto. Je to především hudba, koncert pro bicí, který má ukázat možnosti hráčů. Není to filozofická skladba.

Takže vy si spíš hrajete, než se stylizujete do role titána...
Mně se líbí možnost hudebně stylizovat jednotlivé kontinenty. A také šance vyjádřit identitu jednotlivých světadílů a trendy globalizace, která jde opačným směrem. Ta je myslím hudebně docela dobře vyjádřena. Ovšem posluchač, který usedl v Kongresovém sále, zřejmě nemyslel na symboly, ale spíš se bavil a vnímal, co tam ti hudebníci tropí. Kromě jiného točil nad hlavou takovým tím australským prknem, které vydává zvláštní zvuky. Je to nástroj, který byl například použitý ve filmu Krokodýl Dundaee.

Jak dlouho jste tuto skladbu psal?
Dva roky. Je to třistašedesátistránková partitura. Takže jde o poměrně objemné dílo. Naštěstí mám počítač, který mi pomáhal s písařskými úkony.

Počítač používáte jenom jako technickou pomůcku, nebo s jeho pomocí kombinujete tóny?
Jenom jako technickou pomůcku. Místo abych psal na notový papír, tak píšu do notové osnovy na obrazovce. Výhoda je, že vám počítač zahraje přibližně tu hudbu, kterou jste napsal. O tom, že má však vliv také na komponování, snad asi není pochyb. Myslím, že přesná práce bicích nástrojů je to, co počítači vyhovuje.

Takový Johann Sebastian Bach psal hudbu, aby bylo co hrát v kostele a uživil svých sedmnáct dětí. Proč komponujete vy?
Pravda, nemusím si tím vydělávat na obživu. Je to můj koníček. Skládám, protože mě to baví. Komponování je příjemné tím, že člověk si vytváří i ten materiál. Když píšete literaturu, už máte slova, emoce. A kombinujete je. Zatímco v komponování si člověk musí vytvořit i ta slova, ne-li písmena. Taková tvorba je ohromně zajímavá od naprostého zárodku. Bachovi závidím, že se mohl zabývat jenom tímhle. Bylo to řemeslo a on je dělal dobře. Zatímco dnes, když napíšete skladbu Globus, tak jste ihned v podezření, že chcete mít titánské myšlenky. Tak to ale není. Je to pouze muzika.

Leonard Bernstein řekl, že hudba není nic jiného než tóny. Neuznával, že by mohla obsahovat nějaké myšlenky. Jaký je váš názor?
Je to sympatické tvrzení. Já opravdu cítím, že skladba má hodnotu v té hudbě. Program, myšlenka mohou hudbu více přiblížit posluchačům. V nich však nespočívá podstatná hodnota skladby. Ta je v té hudbě samé.

Dovolil bych si vás představit čtenářům jako nového šéfredaktora rozhlasové stanice Vltava, kterou vyhledávají posluchači kvalitní hudby. Existují dnes u nás skladatelé, kteří se uživí pouze skládáním hudby?
Není jich moc, ale jsou tací. A třebaže by mohli pouze skládat, dělají ještě něco jiného. Například Petr Eben, který by se mohl živit výhradně hudbou, tak ještě učí. Skladatele, který by jenom komponoval, neznám. Není doba na to, aby skladatel žil z hudby. Něco jiného je, když skládá filmovou nebo populární hudbu. A věřte, že by mi v současné době dokonce připadalo divné, kdyby člověk nedělal nic jiného, než skládal vážnou hudbu.

Libor Pešek kdysi prohlásil, že hudby má přes den dost, že ve volném čase má nejraději lesní ticho...
Tak to já ne, já se hudbou zabývám i ve volném čase. I z toho důvodu, že dělám hudební pořady a potřebuju vědět, co se v hudbě děje.

Který ze současných hudebních skladatelů je vám
nejbližší?
Myslím, že to nejzajímavější, co se na konci dvacátého století v hudbě odehrálo, je minimalismus. Takže jsou mi velice blízcí postminimalističtí skladatelé jako Michael Tork a John Adams. Tento hudební styl omezuje „výrobní“ prostředky skladatele na úplné minimum. Základním principem je opakování. Takže skladatel si zvolí nějaký motivek, který opakuje a obměňuje. Skladba se neustále vyvíjí, motiv se obohacuje o nové tóny, obměňuje svůj rytmus. Celé to připomíná švýcarské hodinky, jejichž kolečka do sebe přesně zapadají. Když minimalismus začal, všichni tvrdili, že je to slepá ulička. A teď se ještě po třiceti letech ukazuje, že je možné komponovat opery ve stylu minimalismu, oratoria ve stylu minimalismu a že je to pořád zábava jak pro posluchače, tak pro muzikanty.

Co vás oslovuje z díla vašeho strýce Petra Ebena,
snad nejznámějšího českého skladatele v zahraničí?
Právě teď jsem se vrátil ze studia, kde jsem natáčel pořad o triích, a tam jsem měl ukázku z jeho klavírního tria, které myslím patří k jeho nejlepším skladbám. A pak mám rád jeho duchovní dílo určené pro produkci v kostele, do něhož se lidé zapojují zpěvem. Soudím, že je to nápadité dílo.

Od vašeho strýce se dostáváme k vašim bratrancům, mediálně známým bratrům Ebenovým. Jak se vyvíjely vaše vztahy?
Začalo to krizově, protože zamlada mi byli bratři Ebenové dáváni jako vzor, jak se skvěle učí, jak jsou ukáznění, jak jedí a nepobryndají se a tak podobně. Toto roztrpčení samozřejmě později zmizelo a teď se občas vídáme a hlavně s Markem jsme dobří přátelé.
Muzicírovali jste někdy spolu?
Ne, ale Kryštof mě učil matematiku. A s Markem jsme natočili pro televizi pětidílný seriál o hudbě. Jmenuje se Hudební laboratoř Lukáše Hurníka a Marka Ebena. Byl několikrát reprízován, než se propadl kamsi do televizního archivu.

Prozraďme ještě, že vaším příbuzným je také známý houslový virtuos Jiří Hurník. Neskládá se díky takové genové výbavě hudba sama?
Jiří Hurník je velmi vzdálený příbuzný. Je to syn tátova strýce. Dědičné vlohy jsou samozřejmě něco, co člověka ovlivňuje. Já jsem se tomu chtěl několikrát vymanit, alespoň tak, že jsem nehrál klasickou hudbu, ale hrál jsem v rockové skupině, nebo jsem se zabýval fotografováním a architekturou. Nepodařilo se. Geny se prosadily.

Váš tatínek s vaší maminkou hrávali čtyřručně na klavír. Myslím, že se při tom i seznámili. Vás něco podobného neuchvátilo?
Samozřejmě že ano. Souvisí to s mými začátky v komponování klasické hudby. Jedna spolužačka hrála na klavír a já jsem zatoužil hrát s ní na čtyři ruce, což se podařilo, a upravil jsem některé písničky, které jsem hrál v rockové skupině, pro čtyřruční klavír. Napsal jsem Hot suitu a tahle skladba pak dostala první cenu ve skladatelské soutěži v Japonsku.
A tím váš vztah se spolužačkou skončil? 
Ano. Tím se naplnil.

Tatínka jste tedy nekopíroval?
Svým způsobem kopíroval, protože jsem ženat s hráčkou na zobcovou flétnu. Pro ni jsem zase napsal sonatinu pro zobcovou flétnu, kterou jsme hráli několikrát společně.

Chodil jste na koncerty maminky a tatínka dobrovolně, nebo povinně?
Když vidíte, kolik je v každém koncertu přípravy a práce, tak tím do značné míry žijete také. Takže většinu z nich si pamatuju. Je krásné sledovat, jak se to rodí. Když hráli čtyřručně, jak se ta souhra slaďuje...

Váš tatínek říkal, že skladba je vlastně takové děťátko...
Děťátko často velice tvrdohlavé. Nejhorší je, když se o to dítě musíte starat: chodit s partiturou, obcházet interprety, aby to zahráli, zařizovat koncerty a vlastnoručně razítkovat lísky. To já nedělám.

Vraťme se k Pražskému podzimu. Jaký jeho koncert vás zvlášť zaujal?
Pražský podzim není festivalem hvězd. Je založen na vynalézavé dramaturgii. Například takový nápad, udělat koncert z Pelléase a Melisandy, to mě upoutalo.

A co stanice Vltava, kterou řídíte, z Pražského podzimu přenesla na rozhlasových vlnách?
Každý rok natáčíme pět nebo šest koncertů a přenášíme je i do zemí EU, kde je poslouchají dva miliony posluchačů. Podobně tomu bylo i letos. Takže to je export české kultury par excelence...
Foto archiv
Lukáše Hurníka