Svět podle Daniela Dvořáka
Irena Jirků  
SANQUIS č.37/2005, str. 72

Nedávno mu bylo padesát let. Své narozeniny oslavil v Galerii Mánes výstavou, kterou nazval 50:50 - fifty fifty.

Pojal ji ve dvou vrstvách: v první polovině expozice představil - alespoň obrysově - svou scénografickou tvorbu od studijních let na UMPRUM až po současnost, druhou část věnoval obrazům a sochám ze své bohaté soukromé sbírky. Daniel Dvořák totiž není jen nápaditým manažerem nebo autorem odvážných a veskrze nekonzervativních scénografií, ale je také mecenášem českého moderního umění. Sochy a obrazy sbírá od poloviny osmdesátých let a tím, že některá z těchto děl vystavil při svých padesátinách, vysekl hlubokou poklonu také Jiřímu Davidovi, Stanislavu Divišovi, Jaroslavu Rónovi a třeba Antonínu Střížkovi. Mimochodem, právě tento malíř na popud Daniela Dvořáka vytvořil novou oponu pro pražskou Státní operu. Byla to naprosto výjimečná událost, opony se v Čechách nemalují už celá desetiletí.
Obrazy a sochy
Sbírám je víceméně od mládí a rodinné prostředí je na vině. Prostě si neumím představit zeď, na které nevisí obraz. Obrazy shromažďuji především proto, že je mám rád. Představují jakási okna do jiných světů. Vím však, že autory potěší, že je někdo sbírá a rozumí jim. Vzhledem k možnostem a okolnostem se soustřeďuji jen na několik autorů. Každý z nich však představuje svérázný, báječný svět originální fantazie. Tím je též řečeno, že nemám jeden nejoblíbenější obraz. Citově - abych tak řekl - těkám.

První sběratelský kousek
Byla to soška - japonská miniatura zvaná netsuke, která představuje hovícího si tlouštíka. Vespodu je napsáno, že kdo ji dostane, bude mít celý ten rok štěstí. Takže si ji vždy s manželkou na silvestra po půlnoci dáváme - na střídačku. Letos jsem ji dostal já.

Když sám tvořím
Mám rád protiklady. Baví mě vymýšlet scénografii k Prodané nevěstě, k jiným vážným operám nebo činoherním představením a stejně tak mě přitahují muzikály i loutková divadla... Ano, ano, různé formy, protiklady, neobvyklosti - to mě láká. Když se posadím k čistému papíru a začnu kreslit - vytvářet svůj nový svět -, to je dobrodružství, nad které není!

Čas a mých padesát
Za nejdůležitější, řekl bych přímo za životní nutnost považuji zbavit se pocitu, že mi je stále dvacet. A co bych nerad ztratil? No přeci právě ten pocit!
Ačkoli si připadám jako lenoch a trápí mě, že nestíhám více, zjistil jsem, že jsem docela pracovitý. Asi jsem se mnoho nezměnil, protože mě práce stále stejně baví. Jsem nasměrován do budoucna. Těším se na umělecké úkoly, které přijdou, věřím, že to, co přijde, bude lepší než to, co již mám za sebou. Čas je ubohá napodobenina věčnosti, napsal Umberto Eco, a má pravdu. Čas je mi neustále v patách a věčnost v nedohlednu. Ach jo!

Národní divadlo
Řídit Národní divadlo je čest, a tudíž závazek. Především ve smyslu dostát úkolu, který jsem si v počátku formuloval a pro nějž jsem byl i jmenován. Technicky je to stejné jako každé jiné divadlo, jenom adekvátně velikosti složitější.

Tradice a humor
Na tradice, včetně národní, si potrpím. Jsem pyšný na to, že v chrámu v Sedlčanech, odkud pochází má rodina, visí zvon věnovaný tuším v roce 1650 Martinem Dvořákem, zřejmě mým předkem. Jsem hrdý na to, že čeština Kralické bible je stejně výrazově bohatá jako Shakespearova angličtina. Proto hrajeme Prodanou nevěstu na obyčejných prknech, jsou tam sokolové, kteří nesměli na vesnici u ničeho chybět, jsou tam sirotci s kachničkami, průčelí chalup, které si každý sám nabílil, stahovací, kuchyňské lampy, řemeslníci se svými atributy, sedláci a selky i lid obecný. Vše ale nazíráme svou dnešní divadelní optikou. Máme rádi a ctíme Smetanovu hudbu jako skutečný klenot, ale víme, že komponoval Prodanou nevěstu jako kousek pro zasmání a pobavení, aby ukázal, že to umí lépe než Offenbach. A protože ctíme tradice, tak jsme to jako komedii také zinscenovali. Bučela malá skupinka ultrakonzervativců na premiéře. Pár kritikům, kteří nás odjakživa nemají rádi, se to hodilo jako dobrý klacek na naše hlavy. Na všech dalších reprízách se ozývá jen smích a radostný potlesk. Každý se o tom může přesvědčit.

Češi a Evropa
Jsem rád Čechem, když už tu jsem, ale myslím, že bych mohl žít i jinde. Tím, že jsme opět v Evropě, jsme se právě stali příslušníky velkého národa (pomyslného pochopitelně), a to nám dává nové možnosti. Jsem totéž, co Brit, Francouz, Ital, a přitom smím klidně zůstat Čechem. Není to úžasné?

Praha
Na dnešní Praze obdivuji, jak se velkoryse a většinou i pěkně opravuje, obecně pak, jak je bizarní. Znamená pro mne mnoho. Určitě ovlivnila má estetická kritéria a možná mám i pražskou duši.

Radost a strach
Když má člověk něco rád, tak nemůže vnímat negativně, že pro to cosi obětuje. Ano, obětuji tomu, co mě těší, leccos, radostně a vesele, protože dobrovolně.
Strach je součást lidského podvědomí. Vždy se odtud cosi vynoří, a když se toho člověk racionálně zbaví, vyjeví se nový běs. Co s tím? Radostné je vše pěkné a podařené v práci i v životě. My od divadla se ale radujeme neradi, protože víme, že se vždy něco semele, co nám radost pokazí.

Připravila Irena Jirků

 



obsah čísla 37 ročník 2005





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA