Návštěva v ateliéru sochaře Jana Pichla
Irena Jirků  
SANQUIS č.38/2005, str. 78

Přicházeli postupně. Nejprve Antonín Dvořák, pak Zdeněk Fibich, Bedřich Smetana, Bohuslav Martinů, Božena Němcová a také bratři Grégrové, Václav Holzknecht, František Wald nebo Miroslav Macháček...

Ateliér akademického sochaře Jana Pichla navštívilo už mnoho skladatelů, spisovatelů a vědců. Brali za kliku zahradní branky jeden po druhém, prošli tou půvabnou francouzsko-českou zahradou, jistě se všichni zastavili u rozkvetlé kaliny, pochválili pejska čekajícího na zápraží, pohladili kocoura hovícího si v křesle... A pak hodiny, celé dny a týdny stáli modelem. Trpělivě, bez protestů.
Jen v pauzách, kdy sochař sbíral síly na další utkání s hlínou, do níž se snažil vtělit rysy těch výjimečných tváří a výjimečných osudů, procházeli jeho hosté po špičkách domem. Listovali v knihách, pouštěli si desky, občas sami muzicírovali a přitom mu jen tak, vlastně mimochodem, vyprávěli o svých životech.
„Který z těch příběhů mě dojímá nejvíc? Stále zas a znova? Dvořákův osud je lidsky jímavý a prostý,“ říká Jan Pichl. „A bez jeho hudby už nedokážu být.“
Busta Antonína Dvořáka byla také první z dlouhé řady portrétů, které vytvořil. Psal se rok 1961, když absolvoval na pražské Akademii v ateliéru Karla Pokorného a v lázeňském parku v Poděbradech byla instalována jeho první plastika - busta slavného českého skladatele. „Na škole jsem si mohl vyzkoušet různé způsoby, osahat si rozmanité formální směry. Ale záhy jsem pochopil, že to, co mě zajímá ze všeho nejvíc, jsou portréty. Je to úkol, a vůbec ne lehký: zachytit rysy tváře člověka tak, aby si byl podobný, a přitom vyjádřit i svůj vlastní pohled, názor nebo dojem z jeho díla. Reprodukovat svůj vztah k němu.“ Ještě na škole uspěl v celorepublikové soutěži o ztvárnění busty Leoše Janáčka a musel být předčasně přijat do Svazu umělců, aby jeho práce mohla být realizována. Portrét Antonína Dvořáka pro poděbradský park vznikl pak vlastně spontánně: Jan Pichl žil se svými rodiči od tří let v tomto městě, tatínek - bankovní úředník - doma každý den hrával na housle a svého syna bral také na lázeňské koncerty. Později se Jan Pichl přátelil s muzikanty, většinou pražskými konzervatoristy, kteří si v Poděbradech přivydělávali na studia. Tam někde, na lázeňské kolonádě, se zrodila jeho vášeň pro českou hudbu. A od hudby už byl jen krůček k jejím tvůrcům.
„Za roky, které následovaly, jsem udělal třeba pro pražskou konzervatoř podobizny Smetany, Janáčka a Dvořáka, portrétoval jsem také Martinů a pro kulturní dům na Žofíně zase Zdeňka Fibicha. Každá busta, to byl pro mě také exkurz do jejich hudby. Co víc jsem si mohl přát? Má práce mi dávala tvůrčí svobodu a přitom mi otevírala nové, úžasné obzory.“ Ty se ještě rozšířily poté, co se sochař setkal s muzikologem Václavem Holzknechtem a stal se jeho bližším přítelem.
V 60. letech se Jan Pichl kromě vlastní tvorby věnoval také divadelnímu výtvarnictví. Byl autorem divadelní výpravy pro Sartrovy Mouchy, které se hrály v Komorním divadle, spolupracoval s Déčkem a s Rokokem. „To bylo sice zajímavé období, ale postupem doby jsem si uvědomil, že se situace na divadelní scéně vlastně opakují a mě to přestává obohacovat. Měl jsem štěstí, že jsem i v hlubokém komunismu setrval na volné noze a věnovat se vlastní svobodné tvorbě. Ten luxus jsem si mohl dovolit díky své ženě, která jako výtvarnice pracovala v oděvním podniku, nosila domů pravidelně mzdu a vždy mě v mém uměleckém snažení podporovala.“
Díky své manželce Iloně, která je po otci Francouzka, se Jan Pichl také v šedesátých a sedmdesátých let dostal dvakrát na roční stáž do Paříže. „Dopoledne jsem pracoval u tchána, který vlastnil v Paříži podnik na výrobu nábytku, a každé odpoledne jsem trávil v Louvru. Jeden den - jeden sál. Louvre byl pro mě nejlepší škola. Vždycky, když tam dnes přijdu, smeknu, pozdravím a žasnu. Naprosto dokonalé jsou římské portréty. Jak to proboha dělali? Zatímco na renesančních bustách najdete značky, z kterých je zřejmé, že si sochaři pořizovali nejprve sádrové odlitky, římští umělci to snad skutečně sekali rovnou do mramoru. A skvěle! Každý portrét je jiný, osobitý, jednou jsou zvýrazněné oči, jindy ústa... Nedostižný vzor, o který se celý život pokouším.“
V roce 1968 zvažoval sochař stejně jako mnoho jiných Čechů emigraci. „Hned po válce, když zemřel můj táta na následky dlouholetého nacistického věznění, jsem musel svému dědečkovi slíbit, že nikdy nevstoupím do komunistické strany. Dědeček byl petrolejářský dělník, který pracoval až v Americe, patřil k zakládajícím členům československé národně socialistické strany a o diktaturách věděl své. Neměl jsem mu důvod nevěřit, a tak jsem se také nikdy členem KSČ nestal. Po okupaci sovětskou armádou mi tedy bylo jasné, že se zakázky politicky neangažovanému sochařovi zrovna nepohrnou. A tak jsem své ženě navrhl, abychom emigrovali. Její dvě sestry tak už učinily, ale má žena odmítla. Kdysi si kvůli své matce, která po válce zůstala se třemi dětmi v Čechách a už se za svým mužem nevrátila do Francie, vzala československé občanství. Velmi svou matku milovala a nikdy by ji nenechala samotnou. Zůstali jsme tedy v Čechách.“
Paní Pichlová po roce 1975 jako politicky nespolehlivá ztratila zaměstnání, ale ani ekonomické potíže je nemohly vypudit z Čech. Svého rozhodnutí také Pichlovi dodnes nelitují. „Paříž je krásná, Louvre úžasný. Měli jsme ve Francii tehdy rodinu i přátele. Při svých studijních pobytech jsem často chodil také do ateliéru Josefa Šímy, který mi chtěl pomoci a uspořádat mi výstavu, když se rozhodnu emigrovat. Váhal jsem, ale má žena nepochybovala, přestože je poloviční Francouzka. A měla pravdu. Doma jsme v Čechách, ne na Champs-Elysées.“
Aby ušetřili a co nejvíce zjednodušili svůj život, přestěhovali se v polovině 70. let z Prahy do nedaleké vesnice Zdiby, kde měli malou chatu. Postupně ji přebudovali na domek s ateliérem a vytvořili také malebnou zahradu se spoustou květin, stromů, se zlatými rybkami i včelínem. Sem za nimi přicházeli a stále přicházejí přátelé a zákazníci.
I když Jan Pichl nepatřil nikdy k oficiálně protěžovaným umělcům, ale spíš naopak, netrpěl nakonec ani v normalizačních letech nedostatkem práce. Na ten si nemůže stěžovat ani dnes. Kromě portrétů všech předních českých skladatelů a bezpočtu podobizen méně známých lidí vytvořil také třeba busty Kašpara Debureaua, herce Františka Němce, Václava Holzknechta. Ta je umístěna v budově pražské konzervatoře, již známý muzikolog mnoho let řídil a pozvedl na skvělou úroveň. V posledních letech Jan Pichl pracoval také na portrétech významného chemika a rektora ČVUT Františka Walda, navrhl a realizoval pamětní desku bratří Grégrů a Zdeňka Fibicha pro žofínský kulturní dům, pomník pro skladatele Vomáčku a také pro české herce, kteří nemají příbuzné a byli pohřbeni na Vyšehradě. Ve zdibském ateliéru vznikla kašna pro zámecký park v Tachovicích, řada plastik v bronzu a ve dřevě a také kolekce zadumaných obrazů. Malba, stejně jako hudba, je další vášní Jana Pichla.
A co činí sochař, který se letos dožívá
70 let, právě teď? V ateliéru má nového hosta. Každé ráno - znovu a znovu - se utkává s hlínou a s tváří herce a režiséra Miroslava Macháčka. „Vzpomínáte? Ta jeho napjatá tvář, s žílami na krku, s výraznýma očima. A také všechna ta skvělá divadelní představení, která vytvořil. To všechno musím do té podobizny dostat. Ne, není to lehký úkol. Ale peru se.“

Připravila Irena Jirků
Foto: Archiv Jana Pichla

 



obsah čísla 38 ročník 2005





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA