Jana Koubková: Vždycky jsem Jana Koubková
Irena Jirků  
SANQUIS č.108/2016, str. 20

A tak si jdu. Tak nazvala svou nejnovější desku Jana Koubková. Ta deska je jako ona sama. Osobitá. Nápaditá. Vtipná. Jiskřivá. Právě pro svůj nenapodobitelný způsob si tato dáma sršící energií drží po desetiletí také výjimečnou pozici na české hudební scéně. A má co říct i lidem podstatně mladším. A to nejen hudbou, ale i slovem. Zase velmi osobitým. 

 

Prošla jste mnoha stylovými seskupeními, stále působíte v několika hudebních projektech, žádná škatulka na vás zrovna nepasuje. Nicméně - jak byste se vy sama charakterizovala? Kdo jste, když se postavíte za mikrofon?
Vždycky Jana Koubková. Nerada někoho kopíruju. Chci být vždycky svá a originální, což se leckomu nemusí líbit. Byla bych špatná herečka, protože umím hrát jenom sebe. Ale samozřejmě, že v době kdy mne jazz uchvátil. jsem se nejvíc naučila posloucháním a napodobováním. Třeba scaty Elly Fitzgerald jsem si opisovala včetně slabik, a tím jsem se hodně naučila. To bylo v 70. letech. Jenže jsem dobře věděla, že já E. F. nikdy nebudu a že si musím najít svou cestu. Jazz mně vyhovoval v té svobodě projevu s možností vlastní improvizace, která může být pokaždé jiná. A taky mne bavilo, že se mohu obejít bez textu.

 

V současné době často vystupujete v seskupení Smrt standardizmu. Znamená to, že jste došla do bodu absolutní svobody a žádný standard, ba ani ten jazzový, už vás nebude limitovat?
V 70. i 80. letech jsem byla spíš zpívající flétnou či saxofonem. Prostě dalším nástrojem v kapele a sem tam něco anglicky a trochu česky. České texty v té době moc nefungovaly a angličtinou to tady nepřetékalo... Seskupení Smrt standardizmu vzniklo koncem roku 2012, kdy už jsem si prošla mnoha styly a taky jsem si už mnohé napsala, publikovala, a dělala si poznámky všeho druhu. Ač mám pořád jazzový J. K. Quartet, měla jsem chuť zpívat i ty své texty ze života a osud mě přivál do cesty kytaristu i zpěváka Romana Hampachera. Roman není žádnej jazzman – prošel si bigbítem, rockem možná i metalem a taky je o tři desítky mladší, ale moje texty ho oslovily a s jeho kolegou Janem Červenkou – bubeníkem který je mladší o další desítku – jsme se dali dohromady. Hudbu k mým textům jsem vymyslela napůl s Romanem, v roce 2014 nám vyšlo CD Smrt standardizmu, kde začínám zpívat:
Kam vlezu vrazim do standardního jazzu kam vlezu tvrdě narazim že prý už nejsem co bejvala sem v jazzu tak lezu jak umim než se zarazim... atd. A tak se ze mne trochu stala písničkářka i když z jazzovým feelingem. Změna je život a zdravě okysličí.

 

Píšete – a nejen texty písní – celý život, anebo to přišlo postupně a teď se to krystalizuje, čehož je výsledkem poslední knížka  Básně z jazzové dásně?
Ráda si dělám poznámky celej život. Vyšla mi ještě knížka Receptyy proti samotě a Zutí provádím s chutí.  Je v nich má zvukomalebnorytmickoptákovská poezie. Baví mě hrát si se slovíčky, smysly, rytmem a sama hodně čtu. Vždycky mne bavila beatnická poezie, stávala jsem ve čtvrtečních frontách na nové knížky a mám ještě 1. vydání Keruackovy knížky Na cestě. Ráda jsem v rámci svých koncertů také uváděla současné české básníky ve specifické interpretaci. Třeba Josefa Šimona, Petra Cincibucha, Oldřicha Mikuláška a jiné.

Na svoje nejnovější album jste si všechny texty napsala sama?
V těchto dnech vychází u Supraphonu mé nové CD  A tak si jdu... Většina textů je mých, ale tři jsou od třebíčské učitelky Mirky Hedbávné - krásně zvukomalebné a rytmické...

A co se chystáte napsat v blízké budoucnosti?
Něco hravého pro děti.


 

Jestli to správně chápu, jezdíte také s kapelou po školách a seznamujete děti a studenty s jazzem, s hudbou. Jací jsou současní mladí lidé?
Ráda dělám koncerty pro školy, jak pro děti malé, tak i ty větší, které jsou jaksi stydlivější a odtažitější, nicméně je vždycky dostaneme! Prostě jazz je chtě nechtě strhne. Předvedeme jim právě různé styly jazzu, jak to vznikalo a končíme brazilskou sambou, kde ti menší dupou, pískají, řvou, tleskají a jsme v té správné atmosféře. Komunikuji s nimi nejen já, ale i mí kolegové a to velmi neformálně, takže je všeobecná pohoda. Pro nás je nepříjemné jen to, že koncerty pro školy začínají většinou v 9 ráno.

Takže žádný rozdíl v komunikaci s mladými lidmi třeba 80. let a dnešními?
V jazzu je tolik stylů, že si v něm každý něco najde. Hlavně to musíte dělat naplno a dobře. Je to právě energie, která z nás jde a osloví mladé, i když ti v posledních řadách klikají na mobily. To je holt ten rozdíl mezi mladými dneška a dříve narozenými. Tehdy nebyly mobily, internet, youtube a sociální sítě. Díky tomu pokroku jsme všichni jaksi roztržití a hůř se soustředíme, ale jinak to jde...

J. Koubková v 60. letech
Hot Tety a Jana K. v 80. letech
S Yoyo bandem – 80. léta
S Evou Olmerovou – 90. léta
 

A jak to jde dnes vůbec muzikantům? Je doba příznivá pro hudbu, nebo bývalo už lépe?
Dřív trochu platilo, že když jste dobrej, tak máte víc koncertů a dalo se tím i živit. Teď je to hlavně o propagaci, kterou si leckdo nedobrej zaplatí a jede. Čili být často v televizi, v rádiích i v bulváru a různejch reklamách, co nejvíc na očích i uších spotřebiteli. Prostě každej může všechno a všemu vládnou peníze, bohužel! Ale samozřejmě, že talentu, kterej hodně chce a tudíž umí, se daří prachy neprachy. To naštěstí pořád platí.

Takže si nestěžujete?
Koncem října mně bude 72 a po nerudovsku bych řekla, že čím jsem byla, vším jsem byla ráda, i když jsem byla zaměstnána jako čistička oken...



Jana Koubková si přála zachovat svou hovorovou češtinu. Její přání rádi respektujeme.

 Aktualizováno: 21. srpen 2016


Jana Koubková (72)
Patří k předním osobnostem českého jazzu. Zpívá od šesti let ve sborech, vokálních skupinách i sólově. Jako jazzová sólistka se prosadila v Jazz Sanatoriu Luďka Hulana v polovině 70. let, od té doby prošla mnoha stylovými seskupeními. Od blues, swingu, mainstreamu přes bebop, latin, free až po world-ethno a fusion. Založila každoroční festival Vokalíza /1981- 2000/, šest let učila na Pražské státní konzervatoři oboru interpretace. Zúčastnila se mnoha festivalů nejen v Evropě, ale i na Kubě, Alžíru, Senegalu, Pobřeží Slonoviny, Libanonu, Izraeli, Maroku.... Daří se jí i jako skladatelce písní a filmové hudby. Má své pořady v rozhlase, publikuje, píše fejetony, sloupky a poezii, věnuje se však i výuce na seminářích, vydala tři knížky. Zatím.



obsah čísla 108 ročník 2016





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA