Editorial (97/2012)
Irena Jirků  
SANQUIS č.97/2012, str. 6

Je to už 150 let. Božena Němcová zemřela 21. ledna 1862. „Byla to poezie, již neštěstí jako zázračný květ ve mně k životu probudilo. Ta jediná oslazuje mi život a já zasvětila jsem se jí navěky ! Ona naučila mne lidi milovati, ona zabránila, že jsem nikdy neutonula ve sprostotě života, a ona lepším učinila mé srdce, zušlechtila mou mysl. Ona také zjednala mi poklid v manželství. Pracemi svého ducha stanula jsem na stupni, že mohu býti pro svou osobu od muže nezávislá, zjednala jsem si úctu všech snaživých lidí, ” napsala pět let před svou smrtí v dopise adresovaném sestře Adéle. Té Adélce, kterou známe z Babičky... 

Všichni ji známe. Všichni jsme ji četli, všichni jsme také byli v Ratibořicích. V tom půvabném údolí, jež se v průběhu let „trasformovalo na živou ilustraci Babičky”. To už cituji z textu Güntera Bartoše, který najdete v tomto čísle Sanquisu a jenž nabízí trochu jiný pohled na odkaz české spisovatelky. Ať už však patříte jako Günter spíše ke kritikům onoho „prostinkého díla fantazie”, jak sama Božena Němcová svůj román nazvala, nebo ho ctíte jako literární klasiku, na jednom se bezesporu shodneme. Ta knížka je dobře napsaná. Zrovna nedávno jsem se o tom měla možnost zase přesvědčit. Moje desetiletá dcera musela Babičku přečíst v rámci povinné školní četby. Nejdříve protestovala, že je to nějaký divný starý jazyk. A pak těch sto padesát stránek zhltla za dvě odpoledne. A že neuhodnete, kam nás teď nutí jet na výlet?

                                 Irena Jirků, šéfredaktorka

 


obsah čísla 97 ročník 2012





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA