Pocta české koláži (91-92/2011)
Irena Jirků  
SANQUIS č.91/2011, str. 40

Takřka 500 artefaktů čítá sbírka společnosti Pražská plynárenská. Její finanční ředitel Jiří Hamšík nepochybuje, že se unikátní kolekce českých koláží bude dál rozšiřovat.
 
Jiří Kolář: Bez názvu, 1974
 
Proč zrovna koláž?

Prvotním impulzem pro nás byla výstava Česká koláž, kterou pořádala Národní galerie v roce 1997. Sešla se na ní spousta děl ze soukromých sbírek, měla velký ohlas. Ta výstava byla prostě bomba! Ukázala neobyčejnou invenci, jež je v české koláži skryta, mně osobně doslova otevřela jiný svět. Myslím, že tam někde, mezi vystavenými díly Jiřího Koláře a dalších českých umělců, vznikl nápad založit sbírku.
 
Karel Trinkewitz: Alles, was der Fall ist, 1987
 
Myslela jsem, že vaše sbírka má delší tradici.
Sbírka Pražské plynárenské existuje mnoho let, ale až v poslední době se zabýváme českou koláží. Dříve to byly spíše obrazy, velká plátna, která tematicky souvisela s firemní činností.
 
Co si mám pod tím představit?
No, budete se asi smát, ale v naší zasedačce v Michli třeba visí velkoformátový triptych – na prvním obrovském plátně je michelská louka, na druhém rozestavěná stavba a na třetím už je zachycena zbrusu nová Michelská plynárna. Umělec jistě maloval na zákazku firmy stejně jako autoři dalších obrazů z 20. a 30. let 20. století, na nichž jsou vyobrazeny lokomotivy, stroje všeho druhu. Je jasné, že průmyslníci byli filantropové, takto umělce podporovali a dávali jim vydělat. Za ty roky se nashromáždila početná sbírka – řekněme – trochu nesourodých uměleckých děl. Sbírka koláží je postavena na zcela jiném principu.

Kdo vymyslel základní koncepci?
Přišel s ní překladatel a vydavatel Jaroslav Kořán. Navrhl nám, abychom už přestali opatrovat ty nesourodé technické relikvie a investovali peníze do umění, které má co říct současnému člověku, je přitom ryze české, výjimečné a stále tak trochu opomíjené. Ta myšlenka byla zajímavá, generální ředitel Milan Fafejta má k umění blízko, nadchl se okamžitě. První koláže jsme nakoupili právě už v roce 1997. Začali jsme pracemi Jiřího Koláře, přibyli Ladislav Novák, Libor Fára, pak další – Adolf Hoffmeister, Jindřich Štýrský, Toyen...

To už byly systematické nákupy.
V počátcích jsme postupovali tak, že jsme získali několik koláží třeba Jiřího Koláře, přitom uspořádali v Galerii Smečky, kterou spravuje náš nadační fond, tematickou výstavu a zároveň společnost Gallery, kterou řídí Jaroslav Kořán, vydala k výstavě monografii. Druhá výstava byla věnována Liboru Fárovi, zase vyšla jeho monografie... Mimochodem, víte, že máme ve sbírce nejen Fárovy hrací stoly, ale také sedm koláží ze slavného cyklu Černá neděle, které vytvořil z fotografií Josefa Sudka? Na výstavu se nám podařilo zapůjčit i zbylé tři kousky, takže soubor byl vystaven v celé kráse. Zážitek.

Nemrzí vás, že ten komplet není celý váš?
Dva exempláře má firma D plus a nechce je prodat. Naopak nás přemlouvají, abychom jim prodali těch našich sedm. To samozřejmě nepřipadá v úvahu! Vyprávěl jsem to před časem paní Fárové. Nabídla mi: „Když koupíte ty dva, já vám přenechám ten poslední – desátý, který jsem získala v Německu.“ Bohužel, paní Fárová umřela, a my vlastníme stále jen oněch sedm koláží.

Sběratelství – to je tedy vášeň, že?
Netušil jsem, jak silná. Viděla jste někdy třírozměrné Kolářovy koláže? Jsou tady dole v galerii, máme jich dvanáct. Úžasné! Boty, jablka...
Celý kalendář. S mapováním Kolářova díla nám teď pomáhá paní doktorka Klimešová. Očekáváme, že nám ještě doporučí, která další období máme doplnit. Kunsthistorik Jiří Machalický nám zase vypomohl s výstavou v Bruselu, což byla vlastně naše první prezentace v zahraničí. Velmi úspěšná, až mě překvapilo, jak velký zvuk tam má česká koláž. Hned po vernisáži jsme mohli prodat Toyen, Štýrského, všechny Koláře...

Prodali jste?
Nikoli. Neprodáváme.
 
Jindřich Štýrský: Srdeční asistenti, 1934

Ani za podmínky, že byste mohli získat nějakou cennější, vzácnější věc?
Zatím jsme to nikdy neudělali. Přírůstkový seznam se jen zvětšuje. A umělecká rada, v níž je profesor Šetlík, doktor Souček, Jaroslav Kořán, Bohuslav Holý jako specialista na grafiku a další odborníci, v tomto smyslu vytipovává další koupě. Česká koláž je mnohovrstevnatá. Teď zrovna budeme řešit, zda koupit třináct prací Jaroslava Vožniaka, máme také nabídku na jednu z prvních prací Jiřího Koláře. Pochází z roku 1967, kdy ještě stříhal písmenka a lepil, až v pozdějších letech si nechával papíry tisknout. Tohle je skvost, znalci ho hodnotí na 90 000 Kč. Myslím, že by byla chyba ho nezískat.

Teď mluvíte samozřejmě také jako obchodník. Investice do umění se jistě vyplatí.
Samozřejmě, že se vyplatí! Pořizovací cena sbírky se dnes pohybuje okolo 25 milionů, ale prodejní cena by byla určitě trojnásobná. Je to dobrá investice, i když nepočítáme s tím, že bychom někdy prodávali. Dokud se společnosti bude dařit, nemáme důvod. Víme, že řada koláží teď směřuje do zahraničí. Pokoušíme se jich co nejvíce tady udržet a zachovat pro české prostředí. Je to zajímavý segment výtvarného umění, který si zaslouží být zpřístupněn veřejnosti. Každá výstava, kterou tady pořádáme, mě o tom přesvědčuje. Když vidím při vernisáži plnou galerii, to nadšení, rozzářené oči...

Co to dává vám osobně?
Jsem technik a ekonom. Tento projekt mě propojil s úplně jinými lidmi, vstoupil jsem do nového světa. Už vím, co je to asambláž, muchláž, znám příběhy řady koláží, vím, za jakých podmínek vznikaly... Jsou to příběhy, v nichž se promítá osud země, kultury.

Máte nějakou koláž doma na zdi?
Mám něco od Aubrechtové, od Krejcara. To víte, někdy prostě neodolám.
 
Jiří Hamšík (*1946) je finančním ředitelem společnosti Pražská plynárenská. Ve svém „popisu práce“ má také péči o Nadační fond Galerie Smečky a správu sbírky koláží, kterou společnost sestavuje od roku 1997. Soustřeďuje se na českou poválečnou tvorbu, na autory, pro které byla koláž hlavní formou výpovědi, přitom však neopomíjí ani tvůrce, kteří ji chápali jako doplněk ke svému zaměření sochařskému, malířskému či třeba grafickému. V unikátní sbírce najdeme díla Jiřího Koláře, Ladislava Nováka, Jana Koblasy, Jana Kotíka, Čestmíra Kafky, Věry Janouškové i Jindřicha Štýrského, Toyen a mnoha dalších. Více informací na www.galeriesmecky.cz.

 
Foto: Günter Bartoš, © Galerie Smečky


obsah čísla 91 ročník 2011





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA