Michael Wellner-Pospíšil: Velkorysost se vyplácí!
Irena Jirků  
SANQUIS č.45/2006, str. 22

Žije ve Francii šestadvacet let. Točil tu filmy, učil studenty i podnikatele - a teď řídí České kulturní centrum. Poslední týdny chystá výstavu k poctě Jana Amose Komenského a je přesvědčen, že dílo tohoto myslitele, pedagoga a českého emigranta nejsou v žádném případě mrtvé texty.
 

Žijete čtvrt století ve Francii, takže asi dobře víte, co je to být emigrantem.
Jestliže jsem byl emigrant, pak tedy gastronomický a klimatický. Odešel jsem v roce, kdy jsem v Praze dokončil FAMU. Ne, ani mě nenapadlo v Čechách začínat něco dělat. Chtěl jsem ven. Samozřejmě trochu vtipkuju, když říkám, že mě k odchodu vedl fakt, že ve Francii je prostě lepší klima i kuchyně. Tedy byly. Dnes se vše tady i tam zásadně mění, takže by už gastronomicko-klimatické důvody k emigraci nebyly tak pádné.

Čerstvé ryby jsou tam pořád čerstvější než v Čechách, ne?
To je pravda. Ale ten rozdíl není tak markantní jako v roce 1980.

Dnes byste tedy už neemigroval?
Já jsem vlastně ani tehdy neemigroval. Vystěhoval jsem se. Emigrant je ten, kdo odešel ze země ilegálně, jak to definovaly politické komunistické zákony. Vystěhovat se bylo možno legálně, což jsem udělal já, protože jsem se oženil s Francouzkou. Učinil jsem tak promyšleně, neboť jsem chtěl odejít žít a pracovat do jiné země, ale chtěl jsem se vracet za rodiči. Vlastně jsem si nebral ženu, ale pas - svatba byla cestou na svobodu.

A pak jste se v Paříži tedy hned rozvedl...
Právě že nerozvedl. Na začátku byla domluva, pak se z ní stal sňatek, z něho posléze vztah, který trvá už 26 let. Představte si, že jsem si původně ani tu slečnu brát neměl, ale měl jsem si vzít její sestru. Jenže ta na poslední chvíli dostala z onoho protikomunistického projektu strach a nastrčila za sebe svou starší sestru. Ta se zase původně ani nikdy vdávat nechtěla, ale bylo ji blbé mě nechat ve štychu - a tak to vzala za sestru. Byla svatba a od té doby jsme spolu. Když to vyprávím, obvykle rozpláču všechny své posluchače. Jednou jsem to dokonce líčil ve filmu, který jsme dělali pro francouzskou televizi. Jmenoval se Praha, měsíc svobody. Začali jsme ho natáčet shodou okolností začátkem roku 1989 a v Čechách, jak víte, se nic moc nedělo na rozdíl od východního Německa. A tak jsme natáčeli celovečerní dokument o tom, jak se tady nic neděje. Byli jsme u Marty Kubišové, u Valtra Komárka... pak jsme se vrátili do Paříže, začali stříhat - a přišly listopadové události. A tak jsme se znovu vydali do Prahy a točili reakce týchž lidí bezprostředně po tom, co padl komunistický režim. Vznikl z toho dobrý film, získal hodně cen. Někdy vtipkuju a říkám, že jsme způsobili Listopad 89, abychom měli lepší film.

Bylo těžké prosadit se ve Francii jako filmař?
Bylo - jako všude na světě. A pro mne o to těžší, že jsem ve Francii v téhle branži nikoho neznal. Začínal jsem tedy jako většina lidí tak, že když jsem film nemohl hned dělat, učil jsem ho. Učil jsem na Národním institutu audiovizuálním, což je taková jedna z nejvyšších instancí tohoto druhu. Učil jsem výhradně profesionály, různé zaměstnance televizních společností a velkých podniků, které měly vlastní audiovizuální studia. Učil jsem je režii, střih, kameru, prostě ty základní věci, a oni se na mne postupně začali obracet s žádostmi, zda bych pro ně nemohl udělat taky nějaký krátký film. Tak to začalo, časem jsem si vytvořil okruh zákazníků na zakázkové filmy, pak došlo na další filmy - až na tu televizi, různé seriály atd. Šlo to celkem rychle, musím nakonec říct.

Mám dost přátel novinářů ve Francii, vím, jak mají tvrdý chlebíček. Tvrdší než u nás.
Tvrdý chlebíček je všude. V Čechách máte výhodu, že každý zná každého, a když se nerozhádáte úplně se všemi, vždycky se nějaký job najde. Ve Francii je množství lidí obrovské. Navíc tam profesionálové nemají žádnou chuť mezi sebe pouštět nováčky. Přijdete, něco nabízíte, ale oni se nezajímají o vaše nápady, chtějí vidět hotový film. Dnes byste ho už pořídila udělat celkem levně, s levnou digitální kamerou a počítačem, ale v osmdesátých letech, kdy jsem začínal já, to byla doba, kdy měli šanci jen synkové z bohatých rodin. Nikdo jiný sám natočit film nemohl. Vlastně jsem měl obrovské štěstí - zvláště jako cizinec -, že jsem se tak rychle uchytil.

Být cizincem, navíc vystěhovalcem z komunistického bloku, nemohlo být výhodou?
To právě naopak. Francouzi se sice považují za národ otevřený všem cizím kulturám, rádi to proklamují, ale praxe je úplně jiná. O nás se navíc nikdy nezajímali, vlastně naši geografickou sféru vůbec neznají, neznají nás. Ano, teď se naučili jezdit do Prahy. Ale tou to končí.

Proto také na začátku 90. let prohráli bitvu o vliv na českou ekonomiku s Němci.
Jistě. Američané nebo Němci museli být úspěšnější. Američané řekněme proto, že jsou otevřenější k byznysu, a Němci proto, že nás znají víc než dobře. To se o Francouzích ani dnes nedá říct.

Ještě si o vás myslí, že jste z Jugoslávie?
Občas se to ještě přihodí. A já jim pak říkám, že za největší úspěch působení Českého kulturního centra v Paříži budu považovat, až už konečně všichni Francouzi budou vědět, že Tito nebyl naším prezidentem. A až budou vědět, kde přesně leží Praha. Sice ji znají, ale v které je zemi? To zrovna moc netuší.

A tuší vůbec Pařížané, kde hledat České kulturní centrum?
Chodí sem už spousta lidí. České centrum se stalo vyhledávanou adresou, to musím přiznat zcela neskromně.

Čím to?
18, rue Bonaparte je úžasná adresa. V srdci Latinské čtvrti. Je to místo, kde bývaly od 20. let desítky jazzových klubů - slavné, vyhledávané. Až v 80. letech je začaly vytlačovat velké nadnárodní společnosti. Dnes je tam těch klubů jen pár a ten náš patří k jedněm z nejlepších. Založil jsem ho hned, jak jsem nastoupil do funkce. Měl jsem k tomu výborné podmínky. V domě je krásný klenutý sklep, který svou atmosférou trochu připomíná české jazzové kluby. A tak vnikl Paříž-Praha jazzclub, v něm hrají nejen čeští, ale i francouzští a mnozí další jazzmani. Každý pátek se tu scházejí lidé ze všech možných zemí, protože nejde ani tak o to, aby se tam za každou cenu dělalo něco českého, ale jde vůbec o celý ten program. Je dobrý, lidé kvůli němu přijdou, a když už tady jsou, dozvědí se, kde je české centrum, začnou přemýšlet o tom, kdo jsou vůbec Češi... a co je ta jejich kultura. Obvykle se ti posluchači i muzikanti vracejí, jsou u nás pravidelně. To oni vlastně pak šíří dál dobré jméno českého centra. Nedávno přišla redaktorka z Téléramy, protože si zjistila, že máme nejlepší hudební programy ze všech kulturních center v Paříži. A to tentokrát nešlo o jazz, ale o klasickou hudbu. I na ni se tady někdy stojí fronty.

Fronty na vážnou muziku? Nepřeháníte trochu?
Nepřeháním. Vážně! Například při rozšíření Evropské unie o nové členy jsme uspořádali hudební maraton. Přijely soubory pro klasickou hudbu ze všech deseti zemí, přišlo všech deset velvyslanců, dva francouzští státní ministři a celkově přes 4000 posluchačů. Na hudbu se tu fakt stály dlouhé fronty, celý maraton pak vrcholil banketem, na němž se podávaly národní speciality zase ze všech deseti zemí, nových členů Unie. Posléze se ukázalo, že to byla de facto největší akce ve Francii na oslavu rozšíření Evropy.

Francouzi nebyli zrovna velkými příznivci rozšíření.
Nejsou, nedělejme si iluze. Ale takové akce, jako byl maraton, mají smysl. Ty nás s nimi a s dalšími národy skutečně mohou sblížit. V českém centru také už čtvrtým rokem pořádáme mezinárodní jazzový festival. Účastní se ho letos přes 18 zemí a má obrovský úspěch. Návštěvnost? Z 95 procent Francouzi nebo cizinci žijící ve Francii a tak pět procent řekněme českých usedlíků. Hodně přicházejí také naši studenti a jejich kamarádi. Máme mezinárodní publikum.

Čeští krajané k vám už tedy nechodí?
Ale ano, občas na koncerty, na některé historické přednášky. Ale nutno podotknout, že česká menšina v žádném případě není naší cílovou skupinou. Proč? Jakákoliv česká menšina se automaticky zajímá o českou kulturu, a naším úkolem je šířit zájem o českou kulturu tam, kde neexistuje. Nemáme ho šířit tam, kde už je, máme to dělat tam, kde nemají vůbec ponětí o tom, že nějaká Česká republika existuje. Proto česká menšina není naše cílová skupina. Neříkám to s nějakým despektem nebo že bych krajany neměl rád nebo je podceňoval. Nemám to prostě v zadání. Nemůžu přece hrát něco, co nemám v notách.

Baví vás práce v Českém kulturním centru víc než filmování?
Ano. Filmování mě už pustilo, začal jsem být unavený z lidí z této profese. Je to zvláštní skupina: neodpovídá na dopisy, nevyjadřuje se ke scénářům. Je to s nimi únavné, velmi únavné... A když už máte za sebou dost slušnou zkušenost a dost velkou kariéru a oni s vámi stále zacházejí jako se začátečníkem, dojdete do bodu, kdy toho máte akorát dost. A tak jsem si řekl: končím. A nakoupil jsem si hlínu a pustil se do keramiky. Kdyby mi jedna bývalá česká konzulka neřekla o tom, že se chystá konkurz na ředitele českého centra, měl bych teď asi malý ateliér a učil třeba děti. Ale náhoda chtěla, že jsem ten konkurz zkusil, vyhrál a od té doby žiju touhle prací. Je to zvláštní práce. Být ředitelem kulturního centra znamená být napůl byznysman a napůl se vyznat v kultuře, umět vyjednávat, mít vkus, znát prostředí - jednak to, kde kulturní centrum sídlí, jednak výchozí kulturní prostředí. A nemůžete být jenom úředník nebo jenom byznysman nebo jenom kulturní estét nebo kurátor. To není dostačující. Ty vlastnosti se musejí ve vás míchat, aby to fungovalo.

A ještě musíte mít dost peněz. Máte jich dostatek?
Patříme pod ministerstvo zahraničí. Nemůžu si stěžovat, byť si musíme samozřejmě přivydělávat - vstupným na koncertech či při různých akcích a také musíme hledat podporu u francouzských institucí. Daří se mi s nimi jednat. Na pomoc od českých institucí si nějak nevzpomínám, ale u francouzských se mi podařilo získat dost peněz pro jazz, pro vážnou hudbu atd.

Když už jsme u peněz. Francie je pověstná tím, že umělce a tvůrčí lidi velmi podporuje. Mají nárok na podporu i několik měsíců v roce, když zrovna netvoří, nevydělávají...
Ano, ano, sám jsem si tuhle pomoc vyzkoušel, když jsem byl 20 let filmařem na volné noze. Byly doby, kdy jsem vydělával dobře, a doby, kdy se třeba nerealizoval film, nevyšel scénář... A v takovém čase jsem měl nárok (když jsem splnil určité požadavky, odpracoval jsem oficiálně předepsaný počet hodin, když jsem zaplatil všechny poplatky státu a když jsem prokazatelně neměl jiný zdroj příjmu) po dobu deseti měsíců pobírat od státu celkem komfortní částku. Byl to dobrý čas, protože jste se mohla v klidu připravovat na další filmy, napsal scénář...

...nebo knížku, co ji mám stále rozepsanou v šuplíku... Hm, to by bylo skvělé! U nás ovšem něco takového vůbec nepřipadá v úvahu. Není to škoda? Anebo mají zastánci liberalismu pravdu, že to Francouzi se svým sociálním státem prostě přehnali?
Myslím, že mají zčásti pravdu a zčásti ne. Jestliže se Francie deklaruje jako kulturní velmoc, tak musím mít programy, které nejsou jinde na světě. Na druhé straně - takový velkorysý program má své nedostatky a slabiny. A lidé, samozřejmě i Francouzi, moc rádi podvádějí. Řada kulturních institucí, soukromých a dokonce i veřejnoprávních, záhy přišla na to, že ušetří, když bude své zaměstnance platit jen jistou dobu a zbytek uhradí stát. A tak se stalo, že i sekretářky, osvětlovači, dokonce promítači v kině, uvaděčky a nejrůznější pomocný personál měli status umělce na volné noze, aby mohli pobírat podporu od státu a pracovat oficiálně pro firmu jen pár měsíců.

Velkorysost se nevyplácí.
Však se to také Francouzi teď snaží nějak omezit. Zrušit to nikdy nepůjde, protože sociální výdobytky ve Francii už nikdy nezvrátíte. Dá se to jenom trošičku omezit, a ta trošička omezení stojí stát stejně daleko víc peněz, než kdyby dál onu podporu vyplácel bez rozdílu všem umělcům. Nastanou totiž manifestace, stávky, celá země se zastaví nebo aspoň část země se zastaví a to stojí hrozné peníze. Víte, z tohoto pohledu bychom měli dát za pravdu liberálům a říct, že to Francouzi přehnali s podporou kultury. Ale na druhé straně - ty vydané peníze, byť i podvodníkům, jsou jen kapkou v moři, malou částečkou celého státního rozpočtu, legrační částečkou. Kapkou, která však bezesporu dala vzniknout mnoha skvělým uměleckým dílům. Nestojí ta díla, ty zážitky za drobnou ekonomickou ztrátu?

Nemáte strach, že kultuře zvoní v téhle době a navzdory všem státním dotacím přece jen umíráčkem?
To tedy vůbec ne! Kultura vždycky přežije. Přežívala za nejhorších dob, třeba válečných. Lidé neměli co jíst, ale do kina nebo do divadla šli vždycky, protože i v největší mizérii a bídě si potřebujete trošku vydechnout, přijít na jiné myšlenky. A ty přináší kultura. Otázka nestojí, jestli kultura přežije, ale jde o to, jaká kultura.

Má smysl dnes připomínat práce Komenského? A připomínat je ještě navíc Francouzům, Kanaďanům nebo Japoncům, když o něm nic už nevědí ani Češi?
To má smysl! Nejde přece jen o to, co konkrétně říkal a psal, ale jak na který problém nahlížel. Určitě nemá smysl ho citovat doslovně, ale má smysl se snažit pochopit jeho myšlenky a aplikovat je na současnou dobu. A to tedy jde, moc dobře jde! Jeho myšlenky konkrétně z Labyrintu jsou tak aktuální, že je to udivující. Je třeba tyhle pravdy opakovat, je třeba je jinak ztvárnit, bezesporu prostředky srozumitelnými dnešním lidem, ale musíme usilovat o to, aby se dostaly znovu do jejich povědomí - těch nejmladších i těch, kteří dnes rozhodují o dění ve společnosti. No, je to trošku utopické, samozřejmě, ale není utopie krásná věc?

Ptala se Irena Jirků

 



obsah čísla 45 ročník 2006





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA