Svět podle Petra Pěnkavy: Potřeboval jsem se ponížit
Jarmila Jelínková  
SANQUIS č.52/2007, str. 52

Prostřená tabule v zahradní restauraci, u ní namísto třiceti hostů čtyři vyparáděné, ale osamělé postavičky. „Abiturientský večírek po šedesáti letech,“ hlásá nápis, vepsaný přímo do obrazu.

Stejně tak jako u Lampionového průvodu, který zabloudil, u Počítání lučních kobylek, u Sběru roztroušené sklerózy. Slova, která navzdory své vážnosti dokážou spolu s obrazy potěšit a rozesmát.
„Ležím pod svým oblíbeným stromem nebo sedím v ateliéru, dívám se na rozmalované věci a vymýšlím do nich vtípky,“ říká s úsměvem také jejich autor Petr Pěnkava. Se stejným gustem, s jakým si dělá legraci z vlastní tvorby, dokáže zlehčovat věci neúnosné či svou krásou zraňující - malebnost domova, přitažlivost ženy, tajemství noci, nesmlouvavost nemoci. A jde ještě dál: „Mám štěstí na přátele, zažívám s nimi hodně legrace. Naposledy jsme se hrozně nasmáli s Ondřejem Suchým, když jsme se dohadovali, kdo komu půjde na pohřeb.“

Zvláštní vlak
Jakmile to šlo, vycestoval jsem. Bylo to v roce 1968 a já měl namířeno do Austrálie. Vzal jsem to přes Vídeň. Tam mi na australském velvyslanectví oznámili, že loď vyjíždí za čtyři týdny. Tak jsem se poflakoval po městě, ale brzo mě to přestalo bavit. Najednou jsem stál před švýcarským velvyslanectvím. Byl už podvečer, když oznámili, že v osm hodin odjíždí zvláštní vlak do Švýcarska. Tak jsem do něj naskočil.
Všichni vystupovali v německé části, v Bernu, Curychu, ale já si říkal - vždyť ta francouzština je tak krásná, pojedu dál. Francouzsky jsem neuměl ani slovo. Vystoupil jsem, vlastně jsme byli tři, až v Lausanne. Bylo mi jednadvacet a s ničím jsem si hlavu nelámal.

Emigrace
Celá emigrace byla dost legrace a já si jí plně užíval. Tehdy nás měli všichni rádi. Než nás poznali. Ve francouzské části Švýcarska se nás sešla zajímavá skupinka. Dva muzikanti, dva architekti. Byli jsme mladí, skoro denně pařili, ráno vstávali do práce. Nevím, jak jsem to mohl vydržet.

Návrat
Když jsem v roce 1973 dostal pozvánku na vernisáž Izvestijí - já emigrant -, měl jsem z toho srandu. Tam jsem se potkal s naším tehdejším velvyslancem Mejdlochem, který se mě zeptal, zda se nechci podívat domů. Přiznal jsem, že by se mi to moc hodilo, máma mi pořád psala, jak je to s tátou špatné. Pan velvyslanec mě ujistil, že mi dá potvrzení, abych se mohl na tátu podívat a pak se zase bez problémů vrátit. I když mi každý říkal, že je to blbost, věřil jsem mu. Samozřejmě, na hranicích mě hned zatkli a já zjistil, že už jsem byl odsouzený, že jsem dostal rok natvrdo. Měl jsem ale štěstí, v té době byla vyhlášena amnestie, tak mě zase pustili. Zpátky do Švýcarska už to ale nešlo.

Studánka
Naštěstí jsem měl našetřené nějaké peníze a k tomu sen - toužil jsem po romantickém domě. To ve Švýcarsku absolutně nepřicházelo v úvahu. Tam bych ho nikdy nezaplatil.
Svůj vysněný dům jsem hledal po celých Čechách, bylo mi úplně jedno, kde bude. Jednou za mnou přišel nějaký chlapík, že četl můj inzerát, abych s ním jel. Já chtěl jít zrovna do kina a neměl jsem moc chuť se někam vydávat. Nakonec jsme vyrazili. Když otevřel vrata statku, měl jsem před sebou přesně to, co se mi objevovalo ve snech. I s tou studánkou uprostřed dvora. Okamžitě jsem to koupil.

Sběratel statků
Byla to nádherná stavba z roku 1804, památkově chráněná. A tím to všechno začalo. Mám slabost pro památkově chráněné stavby, kterým hrozí vyjmutí z ochrany a zbourání. Začal jsem skupovat statky, většinou památkově chráněné, ale většinou bez střechy, v ubohém stavu, před zánikem. Zakonzervoval jsem je - opatřil je novým krovem a novou střechou, aby se dál neničily. Takhle stojí a v památkové péči zůstaly objekty v Šimánovicích, v Drchlavě, v Sedlci a mlýn v Kralupech. Ještě mám pod střechou složené dva domy, které se musely rozebrat a přivést sem. Jinak by je zbořili. Už ale nemám sílu na to, znovu je vybudovat. Tak, jako jsem si před lety v Šimánovicích postavil rozebranou a dovezenou roubenku z Mladoboleslavska.

Obraz z trámů
Zpočátku mě přátelé chtěli dostat zpátky do Švýcarska. To jsem ještě chtěl. Už jsem měl dokonce připravenu i fingovanou svatbu s jednou Švýcarkou, ale pořád se to nějak táhlo. Tak jsem si zatím za zdí statku tesal trámy. A na režim kašlal. Když se to mělo skutečně realizovat, řekl jsem svým přátelům: Heleďte, já si tady dělám jeden obrovský obraz a ten bude trvat roky. Zůstávám.
Čas od času jsem zalitoval. Pořád mi tady schází vědomí, že dané slovo platí a že věci fungují. Jinak tady nepostrádám vůbec nic. Jen někdy nemůžu nevidět naše politiky, kteří jsou dost trapní.

Konec malování
Ve Švýcarsku jsem maloval abstraktní a surrealistické obrazy. Byl jsem mladý, chtěl jsem všechno hned a myslel si, že jsem génius.
V Lausanne jsem byl zván na všechny vernisáže, ale najednou jsem zjistil, že v tomhle světě už nemám co dělat. Uvědomil jsem si to na výstavě jednoho velmi uznávaného umělce - říkal si Max Bill - a ten vytvářel neuvěřitelné mazaniny a kolem něj se odehrávala obrovská snobárna. Mimochodem, tady v Čechách to funguje úplně stejně.
Vzpomínám, jak jsem stál před jeho obrazem, přepůleným plátnem, jedna polovina černá a druhá bílá, cena deset tisíc švýcarských franků a nápis Prodáno. V tu chvíli jsem si řekl: A dost. Konec malování.
Když se mě pak ptali, proč už nemaluji, odpovídal jsem: Možná začnu, ale až budu moudřejší. Do té doby to nemá cenu.

Stále visím
Když to tady ruplo, má první cesta byla do Švýcarska, kde ve třech domácnostech měli mé obrazy na čestném místě v obýváku. To mě potěšilo. U kamaráda, dost dobrého malíře, jsem v ateliéru viděl jeden sice hodně abstraktní obraz, ale nepřipadal mi vůbec špatný. Ptal jsem se, kdo ho namaloval. Řekl: Přece ty, vole!

Krabička volovin
Když jsem před sedmi lety seděl spolu s kamarádem ze Švýcar u vína, poprosil mě: Namaluj mi obraz. Jasně, odpověděla za mě má chlapská ješitnost. Do Velikonoc, až zase přijedeš, ho budeš mít.
Samozřejmě, že jsem se na to vykašlal, takže pár dnů před jeho příjezdem jsem koupil plátno, barvy a sedl si k tomu. Po pětadvaceti letech, ruka neumělá, bylo to dost naivní.
Najednou jsem ale pocítil, v době, kdy jsem měl nervy z podnikání, jaká je to pohoda. Mohl jsem si dělat, co chci, a nikdo mi do toho nemluvil. Brzy jsem měl rozmalováno deset kousků.
Stále mě však živí má profese, takže své obrazy nemusím prodávat a můžu si dovolit ten přepych, malovat pro radost.
Nápady na obrazy a jejich názvy vznikají při rozhovorech, ve společnosti, různě. Napíšu si je a hodím do škatulky. S odstupem času, kdy člověk lépe zhodnotí, co bude dobré, se pak tou krabičkou volovin prohrabuji. Dopřávám si tak sám sobě soukromé radosti.

Bezděz
První byl Bezděz. Začal jsem ho malovat neumělou rukou, a když jsem se na to podíval, řekl jsem si: Tohle ti může každý zkritizovat. Musíš tam udělat nějakou volovinu, a tím pádem to už nikdo nemůže shodit, protože si ho ponížíš sám. Tak jsem dopředu fláknul sloup elektrického vedení a Bezděz lze tušit někde vzadu. Tím pádem vznikl styl. Každý obrázek si ponížím. Absolutně.

Foto Pavel Štoll
Petr Pěnkava
Po vyučení automechanikem a vojně odešel v roce 1968 do švýcarského exilu. Ve francouzské části Lausanne pracoval jako malíř pokojů, umývač aut, kulisák, dekoratér v obchodním domě a pak designér hodinek. V té době propadl surrealismu a abstraktní tvorbě, první výstavy měl v Lausanne a v Mulhouse.
Po návratu do Československa dělal závozníka, řidiče a podobně, dokončil večerní studium stavební průmyslovky i postgraduální studium, ale na vysokou školu nesměl.
V Čechách uspořádal první výstavu v Šimánovicích u Kokořína v kulturním centru, které vybudoval z bývalého vepřína. Měl celkem dvanáct výstav, ty poslední byly v Divadle Bolka Polívky v Brně a jako doprovodný program Filmového festivalu v Karlových Varech. Tam by chtěl představit nový obraz Hrob neznámého vojína na neznámém místě.

 



obsah čísla 52 ročník 2007





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA