Drsné 90. roky v drsných příbězích Jozefa Kariky
Irena Jirků  

„Dnešní Slovensko, a zřejmě i Česko, se dá snad pochopit, když porozumíme tomu, co se tady stalo v devadesátých letech,“  říká jeden z nejprodávanějších slovenských spisovatgelů Jozef Karika.

Do Prahy přijel Jozef Karika na jaře pokřtít svou druhou knihu, která vyšla v českém jazyce. Foto: Richard Klíčník, Argo


Na Slovensku se už prodalo přes sto tisíc výtisků jeho knih. S románem Ve stínu mafie se v roce 2010 držel celé týdny na prvním místě v žebříčku bestsellerů a lehce převálcoval i čerstvou novinku Dana Browna. Také další knihy, v nichž se vrací do mafiánských 90. let nebo putuje až k prvnímu slovenskému státu, jsou úspěšné. A kontroverzní.
Takový je koneckonců i Jozef Karika. Mimochodem, než se začal živit jako spisovatel, byl historikem v muzeu, novinářem, moderátorem v televizi, šéfem odboru na městském úřadě v Ružomberku a také tiskovým mluvčím primátora.

 
Musím říct, že mě na vašem poměrně barvitém životopise nejvíc překvapilo, že umíte plést šály a vyznáte se v textilních strojích. Jak se to přihodilo?
Pocházím z Ružomberku a v době, kdy jsem přemýšlel o střední škole, tam ještě fungoval jeden z největších textilních závodů ve střední Evropě. Pracovala tam nemalá část mé rodiny, otec byl textilní inženýr vystudovaný v Liberci − takže k tomuto průmyslu jsem měl odmala blízko. Nakonec mě však asi nejvíc ovlivnil a přesvědčil fakt, že na té průmyslovce otevřeli obor nazvaný technicko-informační služby. Byla to směs informatiky, ekonomie, účetnictví, základů podnikání, cizích jazyků, technických i humanitních předmětů. To se mi zdálo praktické. A tu školu si dodnes nemohu vynachválit.

Žádný předmět, který by byl ztrátou času?
Pracovat se stroji, umět odstranit základní poruchy a mít odpovědnost za konečný produkt… To se nedá nijak okecat. Zároveň je dobré si trochu zamazat ruce a naučit se vážit si takových profesí. Další přidanou hodnotou té školy bylo, že jsem tam měl jako povinný předmět strojopis.

Takže dnes píšete všemi deseti?
Zpočátku jsem nadával, že takovou hloupost jako rychlé psaní všemi deseti nebudu nikdy potřebovat. A ejhle, mýlil jsem se.

Psaní přišlo s tím psacím strojem, tedy počítačem?
Je pravda, že vážněji jsem začal o psaní přemýšlet právě na průmyslovce a možná to souviselo i s tím, že jediný předmět, s kterým jsem měl problémy, byl právě strojopis. Takže jsem musel hodně trénovat, nějak jsem se pak v tom psaní rozběhl a už mi to zůstalo. Zároveň jsem jako snad každé dítě v 80. letech sledoval Dietlovy seriály, které neustále běžely v televizi. Moc jsem tomu sice nerozuměl, ale bavily mě ty scény, byly zajímavě napsané. Občas mě napadlo, že bych mohl vymýšlet taky takové příběhy.
Mimochodem, Dietl byl absolventem textilní školy. Možná to splétání vláken nějak souvisí se splétáním dějových linií při vyprávění. Jasně, smějete se. Je to směšné. Ale co já vím?

Jaké příběhy splétal posléze středoškolský student?
Všechny povídky, které jsem tehdy stvořil, se týkaly klíčových záležitostí pubertálního věku, tedy nenaplněné lásky a s tím souvisejících frustrací.
Pak jsem přesedlal na fantasy, což je vděčný žánr pro začínajícího autora, a přitom hltal všechny knihy toho druhu, které u nás, respektive u vás začaly vycházet − především Terryho Pratchetta, sérii Dragonlance a Forgotten Realms. Tyhle knížky jsem četl stejně vášnivě, jako jsem ignoroval povinnou školní četbu − s jedinou výjimkou a to byl Kafka. Dodnes jsem přesvědčený, že jen díky tomu jsem si nestihl vypěstovat odpor k čtení jako takovému.

To se dá vypěstovat?
Stalo se to leckterému z mých spolužáků. Dostali třeba za úkol v osmnácti přečíst a analyzovat Sartra, jehož dílo je schopná intelektuálně uchopit, jak víme, poměrně malá část dospělé populace.
A v důsledku toho se jim četba znechutila tak, že od té doby prakticky nečtou. Z mého pohledu − tragédie, pokřivený způsob vzdělávání, zvěrstvo.

Na vysoké škole jste zvolil filozofii a historii. To jste chtěl být vědec, badatel?
Po absolutoriu jsem jako historik působil v Liptovském muzeu v Ružomberku, což je poměrně velká instituce s více než desítkou expozic a lokalit včetně středověkého hradu nebo keltského archeoskanzenu Havránok. Byla to fantastická práce.
Muzeum má velkou knihovnu, archiv, zvláště pak bohatý depozitář s tisícovkami různých historických předmětů. Už jen se jich dotýkat − například při inventarizaci nebo při přípravě nové expozice − znamenalo nasávat spoustu příběhů lidí, kteří se jich dotýkali.


Proč jste tam nezůstal? Mohl jste při té práci psát třeba romány ze středověku.
Po pár letech jsem se v muzeu začal nudit. Ono inventarizovat například 4900 pohřebních stuh má sice svoje kouzlo, ale po čase to začne být mírně stereotypní. V Ružomberku tehdy vznikla regionální televize, a tak jsem se přihlásil do konkurzu na místo externího redaktora. Pozici jsem získal, brzy jsem kromě přípravy zpráv a reportáží moderoval i diskusní relaci.

To vás bavilo?
Ano. Bavilo mě nahlížet do zákulisí a zároveň mi přišlo velmi zábavné, že mohu svými reportážemi vytáčet důležité místní lidi.

Region je specifické kolbiště a tamní novináři to mají určitě složitější než jejich kolegové v hlavním městě.
Jasně, o tom není pochyb. Jste víc vidět, víc na ráně. Ale mně bylo v podstatě jedno, jestli mě vyhodí. Bylo to takové období v životě − čím větší rock­-and­-roll, tím lepší. Paradoxně tenhle můj přístup vedl k tomu, že se po čase začali místní mocní se mnou bavit jako s člověkem. Nebyl jsem ovšem žádný hrdina. Kdyby chtěli, velmi rychle by našli způsob, jak se mě zbavit. Nedělám si iluze, nepředstavoval jsem pro ně žádný skutečný problém. A když jsem někdy šel až na hranu a měl jsem subjektivně pocit maximálního osobního nasazení, objektivně to bylo jen neškodné prskání v regionální televizi, která měla slaboučký vliv.

Nicméně jste tehdy asi už nasbíral poměrně dost výživné látky, kterou jste pak mohl využít ve svých knihách, ne?
Řekněme, že tak po dvou letech jsem se dostal do kontaktu i s lidmi, které vy v Česku označujete za kmotry. Tehdy jsem se zúčastnil totiž dalšího konkurzu, tentokrát na místo vedoucího oddělení v samosprávě, jež se posléze spojilo s funkcí tiskového mluvčího a blízkého primátorova spolupracovníka. Z toho postu jsem pak mohl zblízka sledovat všechny ty mocenské hry v regionální i vyšší politice. Ano, to bylo užitečné. Začal jsem zaznamenávat určité vzorce a ty jsem popsal v knize Ve stínu mafie. Když vyšla, psali mi čtenáři z celého Slovenska zhruba v tom duchu, že kniha je skvělá, ale děj jsem nemusel fabulačně zasazovat do Ružomberku, když je jim úplně jasné, že skutečnou inspiraci jsem čerpal v jejich městě. Došlo mi, že se mi zřejmě podařilo popsat jakési archetypy odvrácené strany slovenské společnosti.

Mě ovšem překvapuje Ružomberok. To v něm vážně bylo ovzduší už tak prohnilé?
Asi nevíte, že ružomberský městský úřad sídlí v budově, která byla kdysi farou, z níž Andrej Hlinka řídil celou ľuďáckou politiku, a to od začátku 20. století až do konce třicátých let. Scházely se tam ľuďácké špičky, Hlinka tam přijímal významné návštěvy, například i Edvarda Beneše. Strávil jsem třeba stovky hodin v kanceláři, kde se svého času odehrála zuřivá hádka mezi Hlinkou a Vavrem Šrobárem, který ji pak popsal v románě Světlo v temnotách. Není divu, že na mě to prostředí působilo, vždyť jsem se od vysoké školy intenzivně zabýval historií prvního slovenského státu.
Ne náhodou se mnohé scény v románech Ve stínu mafie a Černá hra odehrávají právě v té budově. Bývala neuralgickým bodem slovenské politiky a dozvuky tam lze stále zachytit.

První díl knihy Ve stínu mafie vyšel v roce 2010 a několik týdnů se držel v čele slovenského žebříčku bestsellerů, dokonce jste předstihl i Dana Browna. Jak to, že zrovna tahle knížka Slováky tak zaujala?
Měl jsem štěstí. Nabídl jsem výpověď, po níž byla ve společnosti zrovna poptávka. Zároveň šlo o upřímnou, řekněme generační výpověď. Vypsal jsem ze sebe všechny pocity, které mnou cloumaly jako s člověkem vyrůstajícím na začátku 80. let, dějový oblouk zahrnoval takřka dvacet let.
Šlo o příběh tří spolužáků, kteří se narodili v komunistickém režimu a po revoluci se ocitli v prázdnu, v němž neplatí žádná pravidla kromě zákonů džungle. A všechny tři doba rozemlela, i když každého jiným způsobem. Jsou to vlastně dost otřesné příběhy, které vycházejí ze skutečných zkušeností mých vrstevníků, blízkých či jsou moje.
Je dost možné, že čtenáři v knize poznali něco ze svých životů a to vyvolalo silnou rezonanci. O necelé dva roky později na Slovensku vypukla kauza Gorila, která odkryla v celé nahotě zločinné fungování státu. Kdyby moje kniha vyšla až poté, už by nevzbudila takový ohlas.

Šel jste pak na volnou nohu?
To přišlo až později. Když v roce 2011 ve volbách zvítězil kandidát na primátora, kterého jsem považoval za nejlínějšího člověka na zeměkouli, řekl jsem si, že pod takovým šéfem pracovat prostě nebudu, a odešel jsem z městského úřadu. Bylo to takové vykročení z osobní zóny, protože jsem v samosprávě pracoval rád a myšlenka, že bych se měl živit výhradně psaním, mi připadala tehdy ještě hodně fantasmagorická. Zkusil jsem ale přežít první půlrok a zjistil jsem, že jsem vydělal zhruba dvojnásobek předcházejícího platu vedoucího oddělení a mluvčího města.

Tak to klobouk dolů, jestliže se psaním dokážete tak dobře živit. U nás i jinde v Evropě mi to přijde poměrně složitější.
Na Slovensku jsem za posledních pár roků prodal přibližně 110 tisíc výtisků. V průměru se prodávají po 12 €, což znamená obrat cca 1,3 milionu eur, tedy něco přes 35 milionů českých korun. Samozřejmě autorův zisk z obratu jsou dopředu dohodnutá procenta, ne celá suma, ale vyžít se z toho určitě dá, když tedy jste konzistentní a napíšete alespoň jednu poměrně úspěšnou knihu ročně. Zároveň je ale třeba říct, že tuhle práci − i když mě nesmírně baví − bych nikdy nedělal jen kvůli uživení. Zajímá mě osobní růst, který mi psaní a práce s ním spojené přinášejí. Kdybych zůstal na úřadě, dodnes bych se otravoval s vyhláškami a organizováním městského jarmarku.
Navíc, primátorování dotyčného pána překonalo nejděsivější očekávání, takže pochybuji, že se z toho Ružomberok ještě někdy vzpamatuje.
Kdybych zůstal, ztratil bych v té práci asi to nejdůležitější − aspoň základní přesvědčení, že má nějaký smysl.

V Česku vyšla letos na jaře vaše Černá hra. Vracíte se v ní opět do 90. let. Skutečně považujete toto období za mafiánskou dekádu, jež předurčila i naši neveselou současnost?
Ve svých knihách používám slovo mafie spíš ve smyslu jistého systému, který se v našem regionu rozbujel po roce 1989. Ano, období 90. let je klíčové pro pochopení dnešní reality, zároveň je to období, které místy zachází až do jakéhosi snového rozměru. Některé tehdejší události už nám připadají jako nekompatibilní s dnešní realitou, jako kdyby se odehrály ve snu.
Bylo to násilné a kruté období, zároveň hýřilo barvami, obrovskou energií, dravostí, svobodou a experimentováním. Doznívaly v něm záblesky revolučních a porevolučních ideálů, mísilo se v něm něco velmi vysokého a vzletného s něčím velmi nízkým a přízemním. Proto mi ta dekáda přijde tak fascinující a svým způsobem upřímnější než to, co přišlo po ní.
Jenže, a to je důležité, dobrá beletrie nemůže být jen příběhem o jedné epoše. Každá moje kniha je v první řadě o lidských dramatech, o člověčině v různých podobách, od něžné až po krvavou a brutální. Bez hrdinů a antihrdinů by to nešlo.

Černá hra vyšla v květnu v nakladatelství Argo, které teď se chystá vydat další knihu Jozefa Kariky
 

Není to zrovna odpočinkové čtivo a slovenská realita se nejeví zrovna optimisticky. Co považujete za největší problém současného Slovenska?
Na Slovensku se poslední dvě dekády v podstatě neřešily dva problémy, které časem přerostly do obrovských rozměrů: šílená míra korupce a romská problematika.
A kvůli jejich dlouhodobému přehlížení ze strany politiků se pak rozvinul ještě jeden vážný problém − vzestup antipolitiky a extremismu. Nic z toho nebylo nepředvídatelné, většině problémů se dalo předejít, respektive je řešit, když ještě byly v řešitelné fázi.

Nestalo se tak. Proč?
Tato témata se vytěsňovala. Uvědomil jsem si to třeba, když jsem v roce 2011 vydal román Nepřítel státu, který pojednává o převzetí moci neoľuďáky a gardistickými pohrobky, nebo v roce 2013, když jsem se v románu Na smrt snažil popsat vzestup nacismu v Německu a mezi řádky ukázat jisté podobnosti mezi selhávající Výmarskou republikou a naším kolabujícím politickým systémem. Tehdy jsem se často setkával s otázkami, proč tolik píšu o nacistech, ľuďácích a gardistech, vždyť je to historie. Také drtivou většinu novinářů tyto aspekty vůbec nezajímaly.

Dnes už je zajímají, když máte fašisty v parlamentu?
Teď, když máme v parlamentu fašizující stranu, se už o těchto záležitostech hodně píše, jenže je pozdě. Džin je z lahve venku, podpora těchto politických subjektů roste, v parlamentu padají návrhy na pietní minuty ticha za Jozefa Tisa, organizuje se domobrana inspirovaná Hlinkovou gardou a ve vlacích hlídkují skupinky mužů se symboly gardistických dvojkřížů na tričkách. Hovoří se a hodně se píše o prvním slovenském státu, jenže už nejde o diskusi, ale o zuřivé útoky dvou radikalizovaných, nesmiřitelných táborů. Přirozeně, nejsilnějším hnacím motorem tohoto vývoje je zločinný korupční systém, který se rozrostl do nevídaných rozměrů. Tenhle systém označuji za mafii.

Co se týká korupce, věřím, že si Slovensko a Česko vedou stejně zdatně. Ale není mi jasné, proč zrovna u vás je tak silná ľuďácká tradice. Co ji drží při životě?
Slovensko, i když v mnohém pokročilo, si bohužel dodnes neuspořádalo vztah k vlastní minulosti z let 1939 až 1945. Diskuse o tomto období je velmi nahodilá a často osciluje mezi nekritickou glorifikací a totální démonizací. Mám s tím vlastní zkušenost. Ještě jako muzeální historik jsem ve starých novinách narazil na přepisy oslavných ód na Adolfa Hitlera, které každoročně při příležitosti vůdcových narozenin přednášel farář Ján Ferenčík, jenž byl nástupcem Andreje Hlinky v Ružomberku.
Byla to fakt silná káva v tom duchu, že Hitler je přece, podobně jako svatý Tomáš Akvinský, učitel světa a že slovenská úcta a obdiv k vůdcovi neustále rostou. Občas to bylo celé završené nacistickým pozdravem Adolf Hitler − Sieg Heil!
Ján Ferenčík byl také poslancem Sněmu Slovenské republiky, kde hlasoval takřka za všechny protižidovské zákony, župním, předsedou Hlinkovy strany a školitelem místních gardistů, přičemž v době povstání kolaboroval s německými vojsky.
Jako kněz si pro tyto svoje aktivity vysloužil i ostrou kritiku Vatikánu, což ale nebránilo ružomberskému Katolickému kruhu, aby posléze vyvěsil na městském úřadě pamětní desku s Ferenčíkovým jménem. Přišlo mi to šílené, a tak jsem o tom natočil reportáž do regionální televize. Způsobila pořádnou bouřku, já za reportáž dostal několik novinářských cen…

… a Ferenčíkova pamětní deska dále nerušeně visela na městském úřadě, že?
Přesně tak. Celá kauza se táhla několik roků a nutno podotknout, já si za svou opovážlivost v rodném městě docela užíval. Nic se ale nezměnilo, protože na Slovensku stále působí lidé, organizace a síly, kterým se fašismus líbí a kteří, domnívám se, stále cítí příjemné vzrušení při představě arizace a násilných deportací do koncentračních táborů.

To vám snad ani nemohu věřit. Nicméně, Ferenčíka ubránili?
Dočasně. Jak se ukázalo, život je plný paradoxů. V roce 2011 mě oslovil deník, v němž mi před časem smazali blog, protože jsem otevřeně psal o neřešené romské otázce, a nabídli mi profilový rozhovor. Neodmítl jsem a při interview jsme se samozřejmě bavili i o Ferenčíkovi. A protože šlo o velký deník, reakce byla adekvátně bouřlivá. Bylo to krátce po komunálních volbách, v Ružomberku se stal primátorem onen nejlínější muž na zeměkouli a dal − naprosto nečekaně − pamětní desku sundat. Objektivně musím uznat, že to byl ze strany primátora úctyhodný čin. Sice jediný za celé volební období, ale lepší než nic. Mimochodem, šlo zřejmě o jediný případ na Slovensku, kdy se desku připomínající nacistického kolaboranta podařilo odstranit z popudu občanských aktivistů − a bez vandalismu a podobných nejapných metod.

A jak se daří Slovákům dnes čelit mafii, tedy korupci?
Tenhle systém si žije dnes už vlastním životem, transformuje se, zdokonaluje, přizpůsobuje novým podmínkám. Bojovat se s ním určitě dá, a to úspěšně, například v Česku nebo Rumunsku se objevují případy, které dokazují, že to jde, i když ne lehce.
Rád bych věřil, že se k těmto zemím v dohledné době přidá i Slovensko.
Budoucnost tedy nevidíte zrovna v růžových barvách.
Slovensko je v hluboké krizi, ale jisté povzbuzení je možné snad čerpat z toho, že své nejlepší novodobé roky po pádu mečiarismu zažívalo právě − a to velmi krátce − po své tehdejší (a dosud) nejhlubší krizi. Máme tedy naději, že by se tenhle do jisté  íry optimistický model mohl opakovat.

Neříkáte to moc přesvědčivě.
Ale neberu to zase jako úplně katastrofický stav. V posledních měsících se u nás výrazně rozhýbala pravicová opozice, a v důsledku toho i získala na větším vlivu. Začíná představovat reálnou alternativu Fica, který u nás vládne už skoro celou dekádu, čemuž odpovídá žalostný stav státu a společnosti.

Co myslíte, jaké bude Slovensko v roce 2026?
To si netroufnu odhadnout, nemám ani rád takové úvahy. Mé generaci ale začíná být čím dál jasnější, že období takzvané transformace, které začalo po revoluci a mělo se završit do deseti, maximálně dvaceti roků, se protáhne na celé naše životy.


Rozhovor vyšel také v páteční příloze Hospodářských novin, děkujeme za možnost zveřejnění.
Foto: Richard Klíčník, Argo



 


Jozef Karika (37)
◼ Letos na jaře přijel úspěšný slovenský spisovatel do Prahy pokřtít svůj thriller Černá hra, v předchozích letech česky vyšel také jeho román Ve stínu mafie, jenž i u nás patřil mezi nejprodávanější knihy.
◼ Jozef Karika vystudoval historii a filozofii.
Několik let pracoval v muzeu, byl městským úředníkem, tiskovým mluvčím a také novinářem, který
se nezdráhal jít i do kontroverzních témat.
◼ Za své investigativní televizní reportáže získal na Slovensku několik ocenění, kontroverzním tématům se věnuje i na stránkách svých románů.
◼ Žije v Ružomberoku, jenž je také častým dějištěm jeho drsných příběhů






poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA