| Vratislav, mikrokosmos střední Evropy |
|
Günter Bartoš
|
Výtah ve věži katedrály na Tumském ostrově je narván k prasknutí. Modrá obloha vybízí k pohledům z vyšší perspektivy a liftboy dělá, co může, aby se na vyhlídce vystřídalo co nejvíc lidí. Dějiny Vratislavi začaly založením osady na tomto místě a z ochozu věže je dobře vidět, kam až se město za tisíc let své existence roztáhlo.
|
|
|
Dějiny Vratislavi začaly na Tumském ostrově.
|
|
Ostrovní město na Odře
Soustava ostrovů na dlouhém, bahnitém a těžko překročitelném úseku řeky byla už v pohanských časech přirozeným obranným bodem na křižovatce starých obchodních cest. V roce 1000 zřizuje polský kníže Boleslav I. Chrabrý biskupství a Vratislavia je poprvé zapsána do historických pramenů. Tumský ostrov se už ve 12. století stal církevním územím, jakýmsi vratislavským Vatikánem, a nepodléhal světskému právu. Na malém území stojí vedle gotické katedrály ještě další čtyři kostely a církevní instituce a jeho atmosféru nelze popsat jinak než jako pietní.
|
 | | Gotická katedrála, ikona Vratislavi |
|
|
Tumský ostrov patří Bohu, Rynek životu. Ve 12. století vzniká na levém břehu Odry nové centrum města s velkým trhovým náměstím a šachovnicovým systémem přilehlých ulic, které se dochovalo dodnes. „Vyjděte, nemocní i zdraví, pojďte ven, mladí i staří. Dost velké je toto náměstí pro tanec smrti,“ říká Smrtka v legendě z roku 1680. Dnes je Rynek hezkou přehlídkou architektonických slohů, od gotiky po secesi. Jen moderní budova banky z třicátých let, sama o sobě kvalitní architektura, narušuje svoji velkou masou proporce a na historické náměstí se nehodí.
|
|
 | | Řeka Odra teče tiše a líně |
|
|
Ikonou města je gotická radnice s členitým průčelím. Radniční komplex není do náměstí vsazen rovnoběžně k okolním domům, ale pootočen o sedm stupňů. To mění vnímání prostoru a perspektivu. Severní strana náměstí se směrem ke kostelu sv. Alžběty zužuje a navádí pozornost k významovému bodu – jeho věži. V opačném rohu zase pootočení zvětšuje vzdálenost mezi domy, a to spolu se změnou perspektivy vytváří dojem většího prostoru, než odpovídá realitě.
Veduta Hartmana Schedela z roku 1493 ukazuje Vratislav jako impozantní město plné věží, dobře chráněné vodním příkopem a vysokými hradbami. „Ulice byly rozvrženy tak úhledně, že domy byly stejně krásné jako v Německu a menší uličky byly mnohdy hezčí,“ píše dobový slezský kronikář Nikolaus Pol. Císař Karel IV. nazval Vretslav svým nejkrásnějším městem a Ferdinand Habsburský dokonce řekl: „Kdo neviděl Presslaw, neviděl krásné město.“ Dvě stě let byl Vretslav druhým nejvýznamnějším městem Českého království.
Osvoboďte Goetheho!
V pozdním středověku se ve městě mluvilo polsky, německy, česky, latinsky. Národnosti nebyly zcela vyhraněné a vícenásobná identita obvyklá. „Etnické složení se neustále měnilo s každým politickým a kulturním přílivem a odlivem,“ píše historik Norman Davies.
Od 14. století sílí německý vliv a střední Evropa se germanizuje. Reformace a nástup Habsburků tento trend ve Slezsku posiluje. Presslaw se stává městem převážně protestantským a německým. Polský charakter ztrácí i komunita katolických duchovních na Tumském ostrově. Raný kapitalismus udělá ze Slezska nejbohatší region habsburské monarchie, po kterém pokukují ostatní. Pruský král Fridrich II. využil slabé pozice mladé Marie Terezie a Slezsko v lednu 1741 dobyl: „Mám Bresslau a zítra vyrážím dál na nepřítele.“
|
|
|
Barokní průčelí na severní straně Rynku
|
|
Goethe přijel do Bresslau na podzim 1790 a město popsal jako hlučné, špinavé a smrduté, ze kterého touží „být osvobozen“. Jiný současník napsal, že Bresslau je stará, ponurá a těsná tvrz. A americkému prezidentovi Johnu Quincy Adamsovi rovnou řekli, že je to „velké, staré a strašně špinavé město“ a není v něm nic, co by zasluhovalo pozornost.
Když se zbouraly hradby, „rozlil“ se Bresslau do okolí. Vznikaly špinavé průmyslové čtvrti a přelidněné slumy na okraji. Dnes jsou středověké hranice města patrné podle pozůstatků vodního příkopu. Od zbytku aglomerace je izolován čtyřproudou magistrálou s tramvajovou tratí.
V roce 1849 měl Bresslau sto tisíc obyvatel, o 22 let později už jich bylo přes dvě stě tisíc a byl třetím největším německým městem. V jedné místnosti žilo běžně i pět osob a desetina populace bydlela ve sklepech. Ve strašných hygienických podmínkách se dařilo choleře, tuberkulóze, záškrtu. „Města zabíjela své obyvatele v takových kvantech, že potřebovala stálý příliv nových obyvatel z okolního venkova,“ napsal historik David Blackbourn.
|
|
 | | Čekání na lepší časy skončilo |
|
|
Festung Breslau
Němci vnímali Breslau jako odlehlé a zapomenuté místo, zapadlý kout německé kultury, odkud je lépe odejít. Na konci devatenáctého století se však směr migrace začal obracet a město se proměnilo v kulturní a vědeckou metropoli mezinárodního významu. Narodilo se tu nebo působilo deset nositelů Nobelovy ceny! Období blahobytu se odrazilo v silné vlně secesní architektury a novém „zeleném“ urbanismu s hezkými parky a bulváry. Jedinečným krajinotvorným prvkem je více než sto mostů, spojujících ostrovy a břehy Odry.
Nákaza, valící se na Breslau po fin de siècle však byla horší než všechny epidemie a povodně dohromady. Německo prohrálo Velkou válku a zmítalo se v politickém a ekonomickém chaosu, který vedl k fašismu. Albert Camus navštěvuje Breslau v červenci 1937 a píše: „Mrholí. Kostely a tovární komíny. Osobitá tragika.“ Další vývoj byl spíš tragický než osobitý – pálení knih, pogromy na Židy, deportace, nacifikace veřejného života – jako všude v Německu. Obyvatelé se chvěli dojetím, když obdrželi oficiální titul „Nejvěrnější město Adolfa Hitlera“.
|
|
Nacisté udělali z Breslau uzavřenou pevnost a bránili ji až do samého konce. Město kapitulovalo 6. května 1945 jako jedno z posledních. Následky války byly katastrofální, město se proměnilo v ruiny. Ze zničené Vratislavi se dokonce vozily cihly na obnovu Varšavy.
Polské divadlo v německých kulisách
Je hezké dopoledne a na vratislavském Rynku se slaví Den nezávislosti. Polské vlajky obarvily náměstí do červenobíla a maršálek Pilsudský shlíží z velkého billboardu na pochodující vojáky.
|
 | | Některá místa se šedivosti nezbaví |
|
|
Polské uniformy a vlajky působí na pozadí ryzí německé architektury trochu divně, ale člověk si zvykne.
Německé dějiny města skončily s válkou. Když v červnu 1946 umíral dramatik a nositel Nobelovy ceny Gerhart Hauptmann, stala se jeho poslední slova dokonalým epitafem německé tragédie: „Jsem ještě ve svém domě?“ Pochovali ho na Hiddensee u Rujany a do rakve mu dali hrst slezské půdy. Po odsunu Němců osídlili Vratislav „repatrianti“ z východu Polska. Vše německé bylo vytěsněné, ve městě nezůstal jediný německý hřbitov.
|
|
 | | Výchova k vlastenectví začíná brzy |
|
Ve veslařském klubu AZS plyne čas stejně pomalu jako voda v Odře. Když veslice zmizí za ohybem řeky, může si trenér Marian Pawlak chvíli povídat. Rodiče pana Pawlaka přišli z Poznaně a on se už „we Wroclawiu“ narodil. Na město nedá dopustit: „Žije se tady dobře a za pár let bude ještě lépe. I řeka je pro veslování lepší než Visla ve Varšavě, nefouká na ní silný vítr.“
V poválečném marasmu se Wroclaw stala polským Divokým západem. Britský diplomat sir Eric Berthoud píše v roce 1956 o „politováníhodném, tísnivém místě, všeobecné apatii, špíně a zanedbanosti.“
|
|
Situace se zlepšila po modernizaci ekonomiky v šedesátých letech. Dnešní Wroclaw by už sir Eric nejspíš nepoznal. Kombinace přistěhovalecké otevřenosti, vzdělanosti a výhodné polohy u hranic přivedla investory a s nimi prosperitu a obnovu. Prezident města Rafael Dutkiewicz mluví na tiskové konferenci podobně jako pan Pawlak: „Je dobře, a bude ještě lépe.“ Město investuje obrovské částky do infrastruktury, nezaměstnanost klesla na historických 3,5 procenta. Vratislav, dříve symbol neklidné střední Evropy, dnes zažívá své lepší časy.
Text čerpá z monografie Mikrokosmos – portrét jednoho středoevropského města od Normana Daviese a Rogera Moorhouse v překladu Petrušky Šustrové.
Foto: Günter Bartoš
|
|
|
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
